Tohle se jistě bude líbit téměř každému. Protože Nejkrásnější město na Zemi Stanislava Bilera nabízí hned několik legračních pasáží. Navíc je zde terčem Brno. Hlavní hrdina připomíná Neználka na Měsíci: „Hledám srovnání. Vyšlo by možná levněji bydlet v centru New Yorku a sem každý den létat letadlem. Tohle město musí nabízet možnosti, o jakých se nejspíš lidem v New Yorku ani nezdá. Narazím na blog jedné ženy, která zde pronajímá garáž na sídlišti a stačí jí to na pohodlný život ve Švýcarsku.“
To sestra hlavního hrdiny v Brně žije už léta, takže ji nic nepřekvapí, naopak má již všechno vysledované a zformulované: „V takovým městě prostě nemůžeš chodit po ulici a s vážnou tváří tvrdit, co já vím, že seš ředitel nějaký významný firmy, protože by každý věděl, že kdybys byl ředitel nějaký významný firmy, nemohl bys být přece tady, ale byl bys někde, kde je něco takovýho vůbec možný.
Životní a literární prohry maminek. Opravdu spisovatelky potřebují vlastní pokoj? |
Podobně bys tady nemohl chodit po ulici a tvrdit někomu, že jsi významný umělec, politik nebo spisovatel, protože co bys tady, ve městě, ve kterym se vůbec nic neděje, asi tak dělal? Psal o tom, jak si představuješ, že žiješ někde jinde, kde se žije doopravdy?“ Načež dodává: „Teprve v brněnským divadle ti dojde, že to ty jsi divadlo, že tvůj život je divadlo, který bez tebe prostě nebude…“ Kdo by chtěl nějaký konkrétní příklad, nechť si vyhledá čerstvý snímek brněnské honorace držící nádoby s ostatky Milana Kundery a jeho manželky.
Brno je dokonce natolik odstrašující, že to má mezinárodní přesah: „Tady si lidi dodneška myslí, že jejich předci vyhráli nad Švédy. To Švédové vyhráli. Utekli a zachránili se. Pochopili, jaký město ve skutečnosti obléhají, a okamžitě utekli pryč.
Když chtějí rodiče ve Švédsku skutečně vyděsit svý děti, hrozí jim, že se odstěhujou do Brna…“ Protože žádné podobné město nikde na světě nenajdete: „Možná je celé město obřím hospicem, epicentrem paliativní péče, které se snaží odcházejícím dokázat, že ve skutečnosti o nic nepřicházejí, že ve skutečnosti je konec přijatelným východiskem, skutečnou úlevou, kdy přece smrt nemůže být horší než život v Brně.“
Nejsem komunista?
Teď to vypadá, že Nejkrásnější město na Zemi je románem plným úžasných frků, které se navíc trefují do Brna. Jenže to je klamný dojem, asi jako když vidíte upoutávku na film, kde je nakupeno vše zajímavé – jak později zklamaně zjišťujete dvě hodiny v kině.
Nejkrásnější město na Zemi.
V Brně žijící sociolog Stanislav Biler (1982) debutoval prózou Nejlepší kandidát (2017), a následující Destrukce (2021) dokonce získala Literu za prózu. Vedle toho je autorem průvodce 111 míst v Brně, která musíte vidět (2020). Jeho příspěvky lze číst na levicovém serveru Alarm.
A právě ten nyní vydal Nejkrásnější město na Zemi. Možná i proto, aby si vylepšil ekonomickou situaci, protože ceněný tvůrce plus jeho břitké pero plus atraktivní téma by se mohlo rovnat zisk. Tedy pokud cena knihy, jež je 420 korun, v některých rodinách nezvýší menstruační chudobu a též nedostupnost obědů pro děti školou povinné.
Hlavním přístupem Stanislava Bilera je nadsázka. Ta by měla věci zdůraznit a zároveň humorně nadlehčit, v případě Nejkrásnějšího města na Zemi se však často tlačí na pilu příliš. Pokud se tvůrce uvelebí v nějakém mustru, je pak až příliš těžké vystupovat a používat ho pouze ve chvílích, kdy má skutečně nabito. Každý detail je tu přehnán tak, že to začne být brzy otravné, neboť tak nedochází ke kýženému zdůraznění, nýbrž daleko spíš ke zjednodušujícímu zkreslení.
V Nejkrásnějším městě na Zemi již od první chvíle, kdy hlavní hrdina opouští rodiště snad kdesi v Sudetech, svět působí katastroficky. Vše je vybydlené, opuštěné, odjíždí se vlakem, který je patrně vůbec poslední. A platí to i v Brně. Je tam málo přechodů, a tak vás jistě přejedou – respektive přejede vás dozajista SUV, symbol nesmyslného městského popojíždění.
Na bydlení má čím dál méně lidí, i proto, že s ním kšeftují šíbři napojení na magistrát: „Kam bychom přišli, kdyby měl každý kde bydlet, zasmál se. Nebyl jsem si v tu chvíli jistý, jestli náhodou přece jen nejsem komunista.“ Ostatně, s kšeftováním s městskými byty je léta spojována nejen brněnská primátorka, ale i ministr spravedlnosti. Takže ani není třeba žádná nadsázka, aby zde byl skvělý vtip, jenž je žitou realitou.
My jsme ta elita
Obtíž spočívá v tom, že aby mohl Stanislav Biler ve své próze tepat veškeré nešvary, musí svého hrdinu pořád někam posílat a ten musí neustále někoho potkávat. Je to velmi klopotné a úmorné. Jak se ukazuje, názor, že román je dobrý žánr pro to, jak něco nabídnout srozumitelně a atraktivně – skrze příběh –, nefunguje ve všech případech.
Přesněji řečeno, to, že se v české literatuře nyní daří především přežvýkávání historie 20. století tak, aby to masy nenamáhalo, nýbrž naopak dojalo, nelze jednoduše přenést na pole sociologického znázorňování. Ostatně o cosi podobného jako Stanislav Biler se pokouší ve svých prózách Michal Kašpárek. Jenže to, co by se dalo říct pregnantně, se v těchto ilustrativních románech musí nasvěcovat nejrůznějšími příhodami „za roh“, co vyznívají zastarale a zdlouhavě.
Čistá rasa se změnila v národ krys. Jak to bylo v poválečném Německu s literaturou? |
Což neznamená, že se v Nejkrásnějším městě na Zemi nenajdou jednotlivosti, v nichž dokáže být autor uvolněně vtipný a přesný: „Úřednice, starší žena, která svou práci vykonávala nejspíš dekády, měla ve tváři vyrytý všechny tragický osudy, který jí za život prošly před očima. Vypadala jako živý památník dosud nepojmenovaný genocidy.“ Jinak je ale čtenář po většinu doby strávené s románem nucen Stanislava Bilera tiše obdivovat, že ho něco takového bavilo psát a že to vydržel. Je to pilný hoch.
Román pokaždé ožije, jakmile se ke slovu dostane sestra hlavního hrdiny. Když mluví o škole, „kde nám od prvního dne tvrdili, že tato škola je elitní, že my jsme elita, že vše, co nám říkají, je zcela mimořádné poznání, jaké může snést jen elita této země“.
Když vzpomíná na zaměstnanecký poměr v korporátu: „Měla jsem kostýmek, účes, boty, nehty a chodila jsem včas, a dokonce, když jsem do sebe nasypala nějaký prášky, jsem zvládla i pár firemních večírků se vším tím nechutným hihňáním se vtipům lidí, co nebyli nikdy vtipný, se vším tím zvráceným flirtováním.“
Nebo když vypráví o snaze něčeho se dobrat na úřadě: „Pokud jsem se na daný den dobře nevyspala, raději jsem tam vůbec nechodila. Věděla jsem, že nebudu při síle, že mi síly dojdou v ten nejmíň vhodný okamžik, že nad sebou ztratím kontrolu a explodují mi nervy.“
Jenže při čtení těchto přesných popisů si uvědomíme, že vlastně jen potvrzují další zkreslení Nejkrásnějšího města na Zemi. Nic z toho se totiž rozhodně netýká výhradně Brna.
Rozpaky tak budí nejen to, jak se tu sociologické prádlo neústrojně rozvěšuje na strašlivě rozvleklou románovou šňůru, nýbrž též fakt, že se zůstává u obecností: bydlení je drahé, úředníci nepříjemní a vždy připravení vytasit nějaký další předpis a politici s developery jsou bezohlední kšeftaři. Za tím ale není nutno jezdit do Brna. Stanislav Biler tak ani nedokázal potvrdit rozšířené klišé, že v Brně je život ještě o trochu nesnesitelnější.
Teorie dlouhého cyklu
Zatímco Stanislav Biler je dnes etablovaným spisovatelem, neboť jeho předchozí román byl oceněn v rámci knižních cen Magnesia Litera, s A. Gravensteenem se to má poněkud jinak. Ten byl oslavován již při vydání debutu Pohyby ledu (2019), klopotně seskládaného a neobratně odvyprávěného příběhu.
Na obálce jsme tehdy mohli číst větu literárního kritika Petra A. Bílka: „Jeden z nejpozoruhodnějších českých románů posledních let.“ Přesnější by ale bylo: Jeden z tisíce nejpozoruhodnějších českých románů posledních padesáti let. Mimochodem, o tom, jaký je stav bdělosti současného tuzemského literárního prostředí, svědčí fakt, že tvůrce tajemně se skrývající za pseudonymem nikoho nezajímá: každému je ukradené, o koho jde.
Nyní mu nakladatelství Paseka vydalo druhý román, Tahle voda je naše, jenž má opět čtyři sta stran. Jedná se tak o dvojnásobný rozsah oproti románu Stanislava Bilera, který jsme označili jako zdlouhavý. Též Tahle voda je naše vyznívá jako novodobá komunální satira s pokusem o obecnější přesah, ale možná je to naopak: umělec chtěl stvořit román se závažným tématem, jehož děj bude umístěn v konkrétním místě, a dopadlo to takto.
Spouštěčem příběhu je skutečnost, že v Praze 6 přestane téct voda, což je ozvuk reálné události, kdy se občané nakazili kontaminovanou vodou. Následně se vytvoří jakási magická čára oddělující Dejvice od Bubenče a mezi nimi začíná válka.
Proč se válčí? Nejpřesnější odpovědí je: protože to tak tvůrce chtěl. „Víte, hodně lidí mi říkalo, jak se něco takového může stát v jedenadvacátém století v srdci Evropy, v jednom z nejbohatších a nejkrásnějších měst? No, možná neznají teorii dlouhého cyklu, do které se tady nebudu příliš nořit, ale která říká, a je to samozřejmě ověřeno staletími historie, že takový cyklus hegemonické stability trvá asi sedmdesát let.“
Výjimečný stav je tu
Z textu lze vyčíst, že A. Gravensteen má k těmto koutům Prahy blízký vztah. Navíc se jedná o území, kde stojí plno kdysi státem zkonfiskovaných vil, v nichž dnes sídlí velvyslanectví, a taky se tam donedávna tyčil Koněvův pomník. Kdo chce, může si tak dosazovat různé paralely. Vedle toho sledujeme panoptikum postaviček v čele s trojicí přátel, kteří svá jména vyslovují pozpátku – úžasný nápad! Ti letmo připomenou partu brachů z Finklerovské otázky (2010) Howarda Jacobsona, románu, jenž získal britskou Bookerovu cenu, a tak se stal rovněž nepochopitelně přeceněným dílem.
V románu Tahle voda je naše chvílemi máme pocit, že se vynoří Šimek a Krampol se svými scénkami, případně jezevčíci z kreslených vtipů Bohumila Ceplechy z normalizačních čísel Dikobrazu.
Ostatně nechybí tu ani paní se psem, jež dává vzpomenout na paní Kadrnožkovou s Jonatánem z Macha a Šebestové. Když se v románu A. Gravensteena prokoušeme na stranu 294, najdeme zde tento dialog: „,Já už se začínám ztrácet. Bude nějaká pointa?’ ,No právě že nebude.’“ A to máme před sebou dalších sto stran rozšafného vyprávění…
Uvidíme, jestli za tyto knihy Stanislav Biler a A. Gravensteen obdrží ocenění od politické reprezentace Brna a Prahy 6. Může se to jevit jako absurdní představa, ale víme přece, že politici jsou omyvatelní a splachovací – a hlavně Nejkrásnější město na Zemi a Tahle voda je naše jsou romány lokálního významu: nikoho nepotěší tolik jako ty, kdo v dotyčných místech žijí, neboť si budou moci na chvíli připadat patrní, ba přímo středem pozornosti.
Obecněji ze čtení těchto titulů vychází poznání, že česká literatura je čím dál slabší holka, na kterou si už troufne každý. Již tak nízká kvalita je tedy ještě snižována třeba tím, že jsou průměrní autoři vyzdvihováni, ať už reklamními výkřiky, nebo literárními oceněními, jež je třeba někomu každoročně rozdat.
Jenže číst další díla těchto „výjimečných talentů“ potom působí jako trest od obzvláště rafinovaného sadisty. Česká literatura je průměrná i proto, že dodává falešný pocit výjimečnosti průměrným. Pro začátek by tak současný stav výrazně zlepšilo, kdyby se upustilo od přeceňování.
