Všechno to začalo velice prozaicky už před osmadvaceti lety – to když fotograf Martin Wágner v roce 1997 sháněl objektiv.
Od prodávajícího ale tehdy nakonec koupil mnohem víc, než původně plánoval. V prodejně ho zaujala krabice s negativy, která patřila jistému Františku Benešovi. Martin Wágner zjistil, že tento magistrátní úředník na počátku minulého století procestoval západní Evropu a severní Afriku a všechno nafotil, a tisíce jím pečlivě popsaných negativů postupně zpracoval.
Tisíce pátračů
„Benešova sbírka byla vůbec první, kterou jsem digitalizoval, a o něco později jsem se na digitalizaci negativů začal zaměřovat. Spolu s mojí ženou Světlanou je připravujeme pro profesionální fotografy, většinou jsou potřeba na výstavu nebo do knihy. Nicméně během covidu se příprava výstav zastavila, takže jsme měli víc času věnovat se své sbírce. Napadlo nás, že založíme facebookovou skupinu Negativy z popelnice, kde budeme zveřejňovat výběr z negativů,“ říká Wágner.
Marťan designu a architektury. Jaký byl příběh skutečného Brutalisty? |
Do jeho skupiny, která má přes 20 tisíc členů, se přidali nejrůznější profesionální i amatérští badatelé, kteří každou sérii analyzují. Wágner totiž u většiny negativů, které našel, koupil nebo je dostal, netuší, kdo snímky vyfotil ani kde vznikly. Jakmile zveřejní další digitalizované fotografie, odstartuje tím pomyslné závody, v nichž se lidé předhánějí, kdo dříve uhodne lokalitu.
Jednotlivé životní etapy
„Samozřejmě mě moc těší, jak se lidé zajímají o jednotlivé příběhy a co vše se jim daří vypátrat. Já sám už ale nemám časovou kapacitu dohledávat tyhle informace. Moje role spočívá hlavně v tom, že zachraňuji negativy, aby byly přístupné pro veřejnost. Do budoucna bych rád vybudoval archiv pro laiky i odborníky,“ vysvětluje autor projektu.
Žena není menší muž, i když se tak vědci stále tváří. Svět potřebuje více vědkyň |
Jedna krabička negativů v sobě leckdy skrývá časosběrný dokument jedné rodiny: svatba, narození prvního dítěte, dovolená. Některé motivy se podle Wágnera opakují, ale opravdu výjimečné na tom je, jak amatérští fotografové zaznamenávali každodenní život.
„Tak jako geolog dělá sondu do země a zkoumá její vrstvy, pracujeme i my se svým archivem, který je sondou do určitého časového období. Spolu s kurátorem Josefem Mouchou jsme se rozhodli, že z tisíců negativů vybereme především dokumentární fotografie. A ty nejlepší najdete v naší knize Negativy z popelnice, kde jsou snímky z let 1900–1945,“ říká Wágner při listování publikací. Ač u většiny snímků stále neví, kdo je jejich autorem ani odkud pocházejí, tvrdí, že i v tom je kouzlo celého projektu: záhada zůstává nerozluštěna.
