„Mami, mami, na tom obrazu vypadáš jako cikánka, ale nesmím ti to prozradit.“
Proběhla vernisáž a párty ještě větší než obvykle. A že jich tenkrát nebylo málo.
Po nějakém čase se na rámu obrazu objevila fotka Vlastíka s kytarou v pouzdře přes rameno a taškou v ruce. V černém rámečku. (Tu pak při domovní prohlídce taky ukradli.) Vlasta už nepřijde, řekla mi máma na vysvětlenou.
Fízl vždycky zvoní jednou. Příběh jedné rodiny na pozadí velkých dějin 20. století |
Takže to nebyl dárek k narozeninám. Ten obraz si máma koupila, aby měl Vlasta na letenku. Smutné, takhle se rozloučit s kamarádem. I pro mě. Vzal s sebou i své děti, včetně Halky. Ne že by o mém smutku věděli. Krom cizích lidí jsem se nebavil ani s holkama.
Století ČSRLidovky přináší sérii textů z knihy vedoucího grafického studia a občasného autora Lidových novin Štěpána Korčiše. V historické publikaci Století ČSR přibližuje čtenářům historii ČSR v datech, souvislostech a právě například ve výše publikovaných příbězích. Více o knize na www.stoleticsr.cz  |
A takhle nám mizelo hodně známých. Pepa, Zina, Sváťa, Charlie, Benýšek, Vráťa a další a další. O to smutnější to bylo, že měli často přestupní stanici před odjezdem s vystěhovaleckým pasem u táty v bytě – třeba Charlie Soukup s rodinou nebo Vráťa Brabenec. A většinou pak i rozlučkovej mejdan. Těch bylo bohužel taky dost. Před naší plánovanou a již domluvenou cestou do Paříže nás zastavilo jen to, že projít touhle výstupní stanicí své děti už táta nenechal.
Až když jsem před revolucí na „Svobodce“ slyšel číst Vlastu Třešňáka jeho Babylon, jak „sledoval vzdalující se letiště Ruzyň a tam pány, co měli v pracovní náplni hrát si s jeho prsty a zápalkami“, pochopil jsem, proč zmizel.
Všichni odešli po tvrdém psychickém a často i fyzickém nátlaku. Třeba zrovna vyhrožování přes děti bylo velice účinné.
A po revoluci Vlastovi návrat taky chvíli trval. „Když Jarda umřel, není proč se vracet,“ řekl údajně. Vrátil se. Ale s Halkou stejně nic. Má toho tlustýho bankéře z reklamy.
Ano, to byla Asanace v reálu.
Táta Jarda z DG 307
No jó, rodinnej,“ říkal vždycky, když se mi něco ne úplně povedlo. Protože po exkluzivních výsledcích mých dvou starších sourozenců ve škole bylo jasný, že rodinnej blbeček padne na mě. Samozřejmě neprávem. Ale on to zle nemyslel. Byl to můj druhej táta a naučil mě jíst příborem. Konkrétně i obrazně. Byl prostě jen vtipnej a svůj. I vizáží s vousama i vlasama do pasu. A to se za komunistů moc nenosilo. O zpěváka skupiny DG 307 (diagnóza 307 podle staré, již neplatné mezinárodní klasifikace nemocí označuje „přechodné situační psychické poruchy“), takové alternativnější sestry Plastiků, měla StB samozřejmě taky velkej zájem. Po jednom zatýkání na plese dokonce vznikla iniciativa „Za osvobození Landovského, Havla a Kukala“. On si toho vážil. Jeho „nejslavnější“ výstup ukazuje, jak nějak to tenkrát chodilo.
Jak se mohl hrdina Rudé armády stát signatářem Charty 77 a zároveň blízkým přítelem šéfa sovětské rozvědky? |
Když se něco dělo, třeba přijel nějaký západoevropský politik nebo bylo výročí, kde režim nechtěl, aby se disidenti zbytečně předváděli, ty známější firmy pozatýkali.
Klasických 48 hodin – cépézetka. Pokud to nestačilo, hned po propuštění je zatkli znova. Po čtyřech dnech už většinou bylo nebezpečí podvracení republiky či výtržnictví zažehnáno.
A tak, už nevím, při jaké příležitosti, byla zas Ruzyně plná známých. Jarda věděl, že „nedřepí“ sám, tak vylezl na okno cely a zakřičel do dvora: „Je tu někdo z toho výboru na mý osvobození? Dělejte něco!“
Podle svědků se věznicí ozvala odpověď hlasem Rudolfa Battěka: „Jsme tady všichni. Co máme dělat?“
Bachaři ale věděli, co mají dělat.
Když ho oholeného a ostříhaného pustili, nechtěl jsem ho pro změnu zase já pustit domů. „Mluvíš jako Jarda, ale nejsi Jarda!“ snažil jsem se toho cizího pána vypoklonkovat. „No jó, rodinnej,“ konstatoval jen.
Ten si tu revoluci užil nejmíň. Při první cestě ven ho zabilo protijedoucí auto. Ale za Vlastíkem se ještě stihl stavit a stihli se obejmout. I pohádat. Takže aspoň něco.
Dvě tváře IMJ
Pane, teče vám krev. Proč máte tu roztrženou nohu?“
„Kuba jde do basy. Tak jsem ho ve stodole učil, jak se pořádně porvat. A říkej mi Magore.“
„Já jsem Štěpán.“ Trochu strašidelnej pán. Vězeňsky vylepanej nebo zrovna zas zarostlej s postavou (i minulostí) řeckořímského zápasníka.
Recitování vlastních básní za komínem, protože si to Jarmilka přála. „Blbec,“ komentoval to táta Jarda, když jsme vyměňovali rozšlapaný tašky na chalupě v Bechyni. On mezitím zmizel do hospody, aby přivedl ty největší hovada z města.
Když jsme se v devadesátým s Jardou loučili, velká obava byla, aby nepřišel nalitej Magor a nechtěl řečnit. Přišel a řečnil. Střízlivej. Krásně o kamarádovi. Kdo jinej taky.
Lentilky od paní estébačky. Příběh rodiny na pozadí velkých dějin v ilustracích |
O pár let později jsem ho přizval v Pasece ke stolu s kamarádama. „Tak vidíš, jak jsem zábavnej a oblíbenej,“ konstatoval o pár minut později, když jsme zůstali u stolu sami. V urážení blbosti byl fakt přeborník. Mí vrstevníci neměli šanci. Smál jsem se ještě cestou domů, kamž jsem ho vedl, ať se aspoň osprchuje a vyspí. Celou cestu mě ujišťoval, že jestli si ho vedu domů kvůli starému obrazu, co vláčí, nedostanu z něj ani rám. Jako kunsthistorik „cítil peníze“. Přidal samozřejmě dost dobře mířených i myšlených urážek. Ráno jsem mu dal vlastní košili a vyslal ho do světa. I s obrazem.
„Že se nestydíš,“ řekla mi máma, když jsem odcházel já.
„Proč? Vždyť je to hlavně tvůj kamarád. Snad tu může jednou přespat.“
„’Koupil jsem od Štěpána za pade košili, tak ať dá něco na domácnost,’ říkal, když odcházel. Já myslela, že se propadnu!“
Teď ho „potkávám“ jen cestou kolem Magorovy studánky. „Tato studánka není na pití, je jen na chlazení piv,“ stojí na ceduli u pramene. To by nikdo jinej nevymyslel.
A vlastně brácha říkal, že tam kousek od ní bydlí.
„To je někde, jak bydlel Magor, ne?“
„Jo, v bytě po něm,“ odpověděl mi.
To je hezky uzavřené.
Ptaly se nebe obláčky:
proč mají ptáci zobáčky?
Ptal se paprsek sluníčka:
proč mají ptáci peříčka?
Ptala se mámy holčička:
proč mají ptáci očička?
Máma jí řekla za chvíli:
aby se Františce líbili.
Františka tiše zašeptá:
a mne se nikdo nezeptá,
proč mají myši kožíšky?
Zeptej se na to Františky.
Proč mají fousy kočičky?
Zeptej se na to Františky.
A Františka ti odpoví:
Pán Bůh je chce mít takový.
V těch nejtvrdších vězeních té doby, kde strávil osm let, pět měsíců a tři dny, byl asi nějakej citlivější, než si pamatuju. Tohle třeba psal dcerám z proslulých Valdic. Ale napsal tam toho mraky i pro větší. Že by na něj měl bolševik dobrej vliv?
