Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Dokud neotevřeš. Nebo než je bolí prst asi. Chvilička ticho a pak zas.
Dva estébáci. Vždy dva. Musej se asi hlídat. A mít převahu. V civilu. Duchač – mrňavej hnusnej skřet. A Šimák – větší hnusnej skřet.
V dětskejch očích opravdový ztělesnění zla a strachu. U nich bych se nekasal, že jsem nebrečel. Vždycky tihle dva. Měli to nějak rozdělený celoživotně a na nás vyšel tenhle hnus. Jinde to nepochybně nebylo lepší.
„Zavolej mámu! Zavolej tátu!“
S pozdravem se nikdy neobtěžovali. Ani žádný filmový ukazování odznaků. Jen hnusná arogance. Beztrestnost.
Buď jsem je zavolal, nebo řekl, že nejsou doma. Buď je odvedli, nebo čekali.
Někdy jen hlídali za dveřma, aby nikdo nešel podvracet republiku. Ven ani dovnitř. Třeba pár dní. U Uhlů byli za dveřma několik let v kuse. Měli tam i židle. Ani mě tenkrát nenapadlo, že tam nepatřej. To jsem měl zažitý, stejně jako to, že Petr neni doma, ale ve vězení. Někdy i kontrolovali tašku, jestli nebudu podvracet učebnicema. To ale jen párkrát. Vlastně i ty dveře jsem otvíral jen párkrát. Ale to nechcete ani jednou.
Století ČSRLidovky přináší sérii textů z knihy vedoucího grafického studia a občasného autora Lidových novin Štěpána Korčiše. V historické publikaci Století ČSR přibližuje čtenářům historii ČSR v datech, souvislostech a právě například ve výše publikovaných příbězích. Více o knize na www.stoleticsr.cz.  |
Hnusnější už si pamatuju jen domovní prohlídky. Probudit se v rozhrabaným bytě v šest ráno. Se spoustou cizích lidí. V uniformách i bez. „Vemte si věci a jděte do školy!“ A z nějaké místnosti vás utěšují rodiče, že se nic neděje. K vám nesměj. Tak šup vesele do školy.
A po škole si zase uklidit rozhrabaný věci. Krom těch, co zaváněly protistátností. Ty už jsme nikdy neviděli. Psací stroje, papíry, kopíráky, knížky psané na stroji. No a co, že byly dětské. Taky knížky, co nám nosili většinou německy mluvící muži zahrabané ve velkých krabicích prášku. A kazety. Zejména ty, co k nám nosil Petr Cibulka v hokejové tašce. „Mám tady jednoho písničkáře z Ostravy, dětem se to bude líbit,“ pamatuju si, jak donesl první kazetu Jarka Nohavici. No tu pak taky vzali. Naštěstí to nebylo tak časté.
Takže to jsou ti skuteční estébáci, když už se to tak často skloňuje. A těm dvěma jsem neodpustil. Duchačovi už ani nemusím. Šimák se ale ještě furt vysmívá soudům.
Ovce a StB. Dvakrát
Kdysi v osmdesátkách měl Jirka Dienstbier v Kozlech stádo ovcí. Ano, ten levicovej intelektuál s knírkem. Neptejte se mě proč, prostě to tak bylo. A jednou v době, kdy si ho vzal režim do péče, už nevím, zda tenkrát krátkodobý, nebo přímo vězení, neměl o ně kdo pečovat. Tak jsme tam s tátou jeli je trochu popást. Pamatuju si, že bylo hnusný počasí, déšť, zima a tak. A bylo to hrozně dobrodružný a moc se mi to líbilo.
Až na odjezd, kdy u nás cestou na vlak zastavilo auto a vysttoupili dva hnusný týpci se slovy: „Kam si myslíte, že jdete?“ Odpověď, že „na vlak“, je neuspokojila. A vlastně už jsme na něj ani nešli. Jeli jsme na stanici Veřejný bezpečnosti. Na takovej drobnej výslech.
Tátu vzali jinam, byli na něj hnusný. To se mi nelíbilo. Já jsem dostal od paní estébačky lentilky a nějaký otázky a vlastně se mi to taky moc nelíbilo. Pak nás ale vzali na vlak, kterej bysme jinak kvůli týhle přestávce nestihli, a jeli jsme domů.
Ovce ale furt neměl kdo obstarat, tak jsme tam ještě jeli s druhým tátou, Jardou. Zase bezva dobrodružný. Zase až na odjezd. Když u nás cestou zastavilo stejný auto se stejnejma hnusnejma týpkama, už jsem věděl odpověď na jejich stejně debilní dotaz: „Kam si myslíte, že jdete?“ Ale odpověděl Jarda, že „na vlak“. A zase to nebyla pravda. Průběh stejnej, jen už bez lentilek. To bylo trochu zklamání. A zas kde jsme byli? A kdo tam byl? A s kým se vídáme? A co říkaj? A? A? A? A i ten vlak nám pak nechali ujet. Hnus. Proto to vlastně asi dělali. Jen trochu zprudit, zešikanovat, vystrašit. Tátové se ale nedali a já na to byl moc malej.
Jak se mohl hrdina Rudé armády stát signatářem Charty 77 a zároveň blízkým přítelem šéfa sovětské rozvědky? |
Můžete bejt klidný. Nic jsem jim neřekl. Jednak jsem vůbec nic nevěděl a druhak ani teď na cizí lidi nemluvím. Tenkrát vůbec. A ani jsem nebrečel! Teda na stanici ne. Jenom při tom pasení ovcí, vždycky když mě beran zahnal na strom. Tak byl jsem malej, no. A ten beran byl fakt děsivě velikej, s rohama a hrozně agresivní.
Advent se sledovačkou
To nám tak zase jednou StB doma před Vánocema trochu ulevila od rodičů. Možná kvůli nějaké státní návštěvě, možná jen chtěla živly trochu naladit na svátky. To už si nepamatuju. Ale proč ne, kdo měl taky tu starostlivou péči našich furt vydržet.
Spokojeně jsme se sestrou uložili menší sourozence a udělali si adventní pohodu. Vohulili gramec (Modrý album, myslim) a zapálili františka. Co jinýho sami doma než hrát si s ohněm. Jenže to byl nějakej východoněmeckej šmejd a místo libé vůně z něj začly šlehat plameny. A po uhašení je vystřídal kouř jak na fotbale. Vopravdická dýmovnice. Duchaplně jsem ze stolu doutnající kouřící škvarek nabral talířkem a i s ním ho vyhodil z okna. Hrozně jsme se tomu s Blankou smáli.
Ovšem jen než se ozvalo hlasitý nadávání a nám to došlo.
„Doprdele, vždyť my máme sledovačku!“ Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal.
Rodiče už byli zajištění, ale pod okny postávala klasická estébácká dvojka Šimák s Duchačem. Kdyby ještě přišel někdo zajímavej na návštěvu. No, pod oknem. Do přízemního bytu vzrostlej chlap oknem viděl. Skřet Duchač teda ani na špičkách. A teď v dýmu neviděl nic ani venku.
Rychle jsme zavřeli okno, zatáhli záclony a zhasli. A vrátil se smích. Na chvíli. Pak jsme tak nějak beze slov vypnuli gramofon, zakryli od františka propálenej stůl, kdyby náhodou mámu pustili, a šli na kutě. Ani jeden jsme to nevyslovili, ale normálně se schovat pod peřinu. Zlo za oknem, a ještě rozvztekaný. Bez těch rodičů fakt těžko zahnatelný. Ozve se zvonek, nebo rovnou „OTEVŘTE“ a kopání do dveří? Kdo vysvětlí, že to byla všechno náhoda, když za tím podezíravější uvidí nějaký rafinovaný útok? Stejně je nebude žádný vysvětlení zajímat. Usnout bylo jediný řešení.
Lentilky od paní estébačky. Příběh rodiny na pozadí velkých dějin v ilustracích |
Ráno vyšlo slunce a mámu pustili. Jenže svět tenkrát nebyl jen duha a jednorožci. Došlo na nejhorší a máma posunula vázičku. Teď už vím, že jsem měl tradičně mlčet. Ale já přispěchal s možným vysvětlením: „A nevypadlo ti z popelníku cigáro?“
Lidové soudy se vyšetřováním nezdržovaly. Máma mou milosrdnou lež odbyla krutým mlčením a laserovým pohledem. To pro Jardovy nervy byla cigareta moc. „Já ti dám cigaretu. Já ti dám takovou cigaretu…“
A pak po večerech posloucháte o nespravedlivě stíhaných. Měl jsem si založit svůj malej vons.
A co pěkného připomene vůně františka vám?
