A to je doba od nás tak nepředstavitelně vzdálená, že bychom vůbec nemohli mluvit o nějaké jednotě té tisícovky let, o jejich společných rysech nebo něčem, co by se lišilo od doby předcházející. A totéž platí o středověkém člověku, který zažil objevení Ameriky roku 1492, což se obvykle udává jako datum počátku novověku (někdy se ale také udává pád Konstantinopole 1453 či klíčové vystoupení Martina Luthera 1517).
Hlavním tématem knihy je kulturní evoluce a kontinuita. Teprve ze zpětného pohledu je možné vidět nějaké zákonitosti, současníkům se vždy jeví nahodilé a náhodné.
Německý historik Johannes Fried (1942–2026, shodou okolností zemřel přesně před týdnem v sobotu), autor knihy Středověk. Dějiny a kultura, nijak nezastírá, že na žádnou jednotu středověku nevěří. Dobře si uvědomuje, že tisíc let v lidských dějinách tvoří především lidé, kteří tu historii vytváří a tím mění svou budoucnost.
V tom spočívá největší plus této publikace: po tendencích, jež převažovaly především ve 20. století, totiž že za dějinami stojí „lid“, „masy“, nebo dokonce „společnost“, se Fried vrací k historii konkrétních jednotlivců. Žádní rytíři, mniši nebo sedláci či poddaní coby abstraktní pojmy zahrnující celou socioekonomickou vrstvu ho nezajímají. Místo nich nabízí konkrétní příběhy konkrétních lidí, díky čemuž dokáže plasticky popsat celé údobí v plné šíři.
Johannes Fried: Středověk. Dějiny a kultura.
|
Hlavním Friedovým tématem je kulturní evoluce a její kontinuita i diskontinuita. Autor si uvědomuje, že se dá vysledovat až zpětně: teprve ze zpětného pohledu je možné vidět nějaké zákonitosti, současníkům se všechny prožívané skutečnosti jeví nahodilé a náhodné. A s tímto vědomím popisuje fascinující vývoj během dlouhého údobí dějin, na které sice následující epochy jako renesance koukaly spatra, ale které položilo základy světa, jak ho známe dnes.


















