Pravda jenom ničí. Ibsen ve Švandově divadle likviduje rodinné vztahy a zarývá se hluboko

Ústředním dějištěm celé hry je skromný příbytek Hjalmara Ekdala a jeho rodiny, stroze zařízený, ale poskytující vše, co je třeba. Stěny hlavního pokoje však tvoří opona, která napodobuje tkaný koberec, zdi domu tedy nejsou pevné – něco tady nestojí na pevných základech. Možná život sám. A tak není divu, že překot událostí může zbortit stěny pečlivě vybudovaného hnízda během jednoho jediného dne.

Pevný je pouze strop, jenž odděluje pokoj od půdy. Od půdy, kde žije divoká postřelená kachna se zlomenou nohou a kam hodí věčně opilý Hjalmarův otec střílet králíky. Půda zde poskytuje zázemí. Půda je vysněným místem. Alespoň zdánlivě. Právě jednou z nejpůsobivějších scén celé inscenace je moment, kdy se strop propadne a látkové stěny domu se pod jeho tíhou sunou k zemi. Domeček z karet padá.

Vražedná pravda

Hra začíná návratem Gregerse Werleho, který po několika letech přijíždí do domu svého otce, továrníka Werleho. Po hádce, kdy syn otci vyčítá, jak se choval k jeho matce, odchází z domu ke svému příteli z mládí, jímž není nikdo jiný než Hjalmar Ekdal. Potkává tam Hjalmarovu ženu Ginu, která dřív sloužila v domě továrníka Werleho, jejich dceru Hedviku a Hjalmarova otce, starého Ekdala.

Jak Gregers svého přítele z mládí poslouchá, zjišťuje, že továrník Werle Hjalmarovým životem neustále manipuluje, a rozhodne se proto přítele zbavit iluzí a vyjevit mu o jeho životě pravdu: „Konečně před sebou vidím úkol, pro který můžu žít.“

Jenže poté, co se svého životního úkolu s vervou zhostí, je Hjalmar zdrcený. Nejvíc z podezření, že Hedvika není jeho dcerou, ale dost pravděpodobně dcerou továrníka Werleho, čemuž nasvědčuje více skutečností, ať už jsou vyřčené, anebo jenom naznačené. Celý Hjalmarův život tak vinou pravdy ztrácí kontury, není se čeho chytit, není kam se v domě plném lží uchýlit. Rozhodne se proto z domu i s otcem, který volný čas tráví pitím a střílením králíků na půdě, odejít.

Zoufalá je z toho především Hedvika, jež je na svém otci citově závislá, a na radu Gregerse se tedy rozhodne obětovat otci tvora, který je jejímu srdci nejbližší: svou divokou kachnu. V poslední chvíli ale zjišťuje, že takového činu není schopna, a ukončí raději život svůj.

Pravda více než divoká

Ve Švandově divadle se Divoké kachny zhostili s grácií. Hra se opírá nejen o nadprůměrné výkony herců, ale také o zvlášť citlivý přístup režiséra Martina Františáka, který text nezatížil přebujelou uměleckou ambicí, ale vyložil divákovi to, co mu chtěl předat sám Ibsen. Předkládá tak divákovi obraz světa, kde každá pravda může být smrtelná a každá lež záchranou. Bez zbytečných scén, opakujících se motivů a bez příkras.

Režisér Martin Františák se s Ibsenem neutkává poprvé (Paní z moře, Nora) a na inscenaci je znalost tvorby norského dramatika znát. Děj drží pevně v rukou a neutíká od tématu, pět dějství bezmála tříhodinové inscenace tak v podstatě letí divákovi před očima a doznívá ještě dlouho poté, co spadne závěrečná opona.

To je zásluha také nadprůměrných hereckých výkonů. Vyzdvihnout je nutné výkon Barbory Křupkové, která se ujala role čtrnáctileté poloslepé Hedviky s něžností a vetkla do ní mladickou radost, naivitu a křehkost. Skvělý výkon odvedl také Jacob Erftemeijer coby Gregers Werle, který své „ideální nároky“ uplatňuje s vážnou tváří, takže mu divák věří každé slovo, každou grimasu, každý projev nerozvážných pocitů, jež ho nutí odhalit pravdu o životě, který jeho kamarád žije. Jeho postava, zahleděná sama do sebe a do své pravdy o životě, jen špatně chápe povahy a pohnutky všech kolem sebe.

Svého kamaráda, v podstatě životního ztroskotance, kterému živobytí (byť ne zcela uspokojivé) zařídil továrník Werle z pocitu viny, má za velkého vynálezce a muže, kterého pravda zocelí. Mýlí se ve všech bodech. Druhá polovina hry, kdy je Hjalmar v podání Tomáše Petříka vyveden ze své naivity, nabízí herci více hereckých možností.

Jen těžko doktor Relling v podání vynikajícího Jakuba Tvrdíka Gregersovi vysvětluje, že občas lež není lží v pravém slova smyslu. Někdy může člověka držet v naději, motivovat ho (“životní lež je totiž mocný stimulátor“), a dovolit mu tak žít spokojený život.

Náhlá konfrontace s pravdou, bolest způsobená lží a pocit dezorientace ve svém vlastním nitru a pocitech udělají z Hjalmara skutečnou trosku. Pravdu zapíjí alkoholem, na dceru se nemůže ani podívat a do toho pronáší své vzletné fráze jako: „I mně bývalo doma dobře, nebo jsem si to alespoň myslel. Jenže jsem se mýlil. Kde teď budu moci načerpat tu potřebnou křepkost, abych svůj vynález dovedl do světa skutečnosti? Vezmu si ho patrně s sebou do hrobu – a jeho vrahem bude tvoje minulost, Gino.“

Gina, kterou ztvárnila nesmírně talentovaná Marie Štípková, jeviště ovládá nejen svým hlubokým hlasem, ale i velice přesnými úspornými gesty. Situaci se snaží coby praktická žena a manželka zachránit, leč marně.

Atmosféru celé inscenace dotváří scénografie a kostýmy Marka Cpina, který vše zahalil do tmavě zeleno-modrých a hnědých tónů. Vymyká se jen jeden kostým – samozřejmě ten, který obléká Erftemeijer coby Gregers. On jediný je celý v bílém. Idealista, který se rozhodl měnit životy lidí, aniž by o to stáli, a který až po smrti Hedviky pochopí, co nechtíc způsobil.

Iluze života

O Ibsenovi je známo, že častěji otázky pokládá, než by na ně odpovídal, čehož je Divoká kachna důkazem. Je tedy pravda pro život nezbytná? Musí si člověk vystavět kolem sebe ze lží, které pokládá za přijatelné, svůj vlastní hrad, ve kterém může kralovat a snít o zářné budoucnosti? Má vůbec právo kdokoli jiný mu pravdu o jeho životě sdělovat? A proč by to vlastně dělal – jaké by byly jeho důvody? Byly by to ony ideální nároky, o kterých neustále mluví Gregers?

Divoká kachna vyšla v listopadu roku 1884 u Ibsenova dvorního nakladatele Frederika Hegela z kodaňského nakladatelství Gyldendal. S velkolepým úspěchem se ale nesetkala. Hlavním symbolem hry je celkem pochopitelně divoká kachna, která žije spokojeně v nepřirozeném prostředí. To ona představuje svobodu, kterou vymezují jiní, to ona znázorňuje spokojený život v iluzi. Její podobenství s životem hlavní postavy odhaluje Gregers: „Hjalmare, příteli, já ti mám skoro pocit, že v sobě také neseš něco z té divoké kachny…“

V jádru Ibsenových her nenajdeme jednoduché poselství, ale spíše ostrou analýzu společnosti a jednotlivce. V době, kdy evropské drama ještě z velké části žilo v historických kulisách a heroických gestech, Ibsen obrátil pohled dovnitř – do rodin, do manželství, do hlubin mysli a pocitů.

V Divoké kachně se ptá, zda je pravda vždy lepší než iluze, a nechává nás sledovat, jak idealismus bez ohledu na své ušlechtilé záměry může být stejně destruktivní jako lež. A co je horší: pravda, která ničí, nebo lež, která udržuje životaschopný klam? Autor nijak nevnucuje odpověď, ale nutí nás se ptát. Právě díky tomu je jeho dílo stále živé.

„Babička mi tuze ráda měřila prsa.“ Být mladou dívkou v Itálii podle italské spisovatelky není snadné

Do Divoké kachny navíc norský dramatik vložil mnoho autobiografických prvků. Sám byl synem zámožného muže, který o své bohatství přišel. Z města tedy putovala Ibsenova rodina na venkov a musela se uskrovnit. Jeho matka, citlivá a tichá bytost, hledala útěchu v náboženství a mysticismu, jeho otec zase v alkoholu.

Bohatý továrník Werle a jeho dům jsou tak možná vzpomínkou na Ibsenovo rané dětství a starý Ekdal, který o vše Werleho přičiněním přišel, je dost možná obrazem dramatikova otce, který zapíjel žal, když přišel o majetek. Nejněžněji ale dramatik ztvárnil v Divoké kachně svou sestru Hedviku, které ve hře ponechal i jméno.

Otázek víc než dost

V roce 1885 se konala premiéra Divoké kachny v Národním divadle v Bergenu, následovalo uvedení v Kristiánii (dnešní Oslo), Helsinkách, Stockholmu a v Kodani. Přijata byla ale vlažně, s nepochopením, v Itálii a Francii dokonce s odporem. Vehementně ji však obhajoval irský dramatik George Bernard Shaw, který vášnivě poukazoval na její mimořádnost a na kontrast mezi trapností mnohých situací a nevyhnutelnou tragédií, kterou divák tuší dopředu. S opravdovým zájmem se ale hra setkala až začátkem 20. století a stala se trvalou součástí světového divadelního repertoáru.

O tom, jak důležitá je pravda v životě člověka, už si každý po zhlédnutí Divoké kachny rozhodne sám. V inscenaci je ale na obtíž, ničí sny, životy, lásku a pracně budovaný obyčejný život Ekdalových. Tragické vyústění hry je jen pomyslnou třešničkou na dortu, který je uhňácaný z úvah o tom, jak své životy žijeme, čemu věříme a jak se (ne)obelháváme. Otázek, nad kterými se divák cestou domů může zamyslet, je více než dost.