Pro svůj text na webu Substack si vypůjčil sto let starý verš básníka T. S. Eliota: „Takhle svět skončí, ne třeskem, ale vzlykem.“ Tedy že civilizace zanikne vyčerpáním, nikoli apokalypsou. Ale Fox to v titulku obrací: Takhle svět skončí, ne vzlykem, ale třeskem. Máme se bát?
„Kdyby zítra Putin nasadil tanky do Pobaltí, Trumpovy USA by váhaly nebo odmítly pomoci. A pokud by krize zasáhla USA, evropská veřejnost by váhala podpořit spěšnou pomoc.“
Andrew Fox, britský voják ve výslužbě
Fox varuje, že Trump narušil světovou rovnováhu, hlavně na Blízkém východě. Vliv USA uplatňuje skrze osobní dohody s diktátory, nikoli skrze obecné principy. Ukázkou je i jeho Rada míru. Fox to shrnuje: „Všichni chápou, že kdyby zítra Putin nasadil tanky do Pobaltí, Trumpovy USA by váhaly nebo odmítly pomoci. A pokud by nějaká krize zasáhla USA, lze pochybovat, že by evropská veřejnost podpořila spěšnou pomoc Trumpově Americe.“
Na tom dost je. Ale je to přelom ve stylu „konce světa, jak jsme ho znali“? Podle Foxe ano. Rokem 2025 skončilo to, v čem jsme strávili své životy a čemu historici říkají „dlouhý mír“. Myšleno tak, že 80 let nebyla válka mezi velmocemi.
Skončilo to, neboť jsme zpohodlněli. „Nepodařilo se nám plně využít vítězství z roku 1989,“ píše Fox. „Snad proto, že předchozí přítomnost konkurující supervelmoci působila jako motor disciplíny.“ Ale připomeňme, že Fox nemluví za většinu lidstva. Spíše za nositele „břemene bílého muže“, jak se říkávalo kdysi, či za nositele „liberální demokracie“, jak se říká dnes.
Obnovení míru pomocí síly. Koho probudí Trumpova obranná strategie? |
Existují i jiné pohledy. Jeden takový zveřejnil magazín Der Spiegel. Esej politologa Matiase Spektora. Nevšední muž. Narodil se v roce 1977 v Argentině, studoval v Brazílii, doktorát získal v Oxfordu, učil na Princetonu, v Sao Paulu založil Centrum pro mezinárodní vztahy a zkoumá vztahy mezi globálním severem a jihem. Teď Evropanům vysvětluje, proč země jihu nechtějí pevně „zvolit stranu“ v souboji mezi hlavními mocenskými bloky. Jinak řečeno, nabízí pohled do duše multipolárního světa.
Spektor nahlíží rok 2025 jinak než Fox. Nemluví o „konci světa, jak jsme ho znali“, ale o tom, že rok 2025 ukázal něco, co evropská debata ještě plně nepochopila. Svět nesklouzává do nové studené války mezi liberálním Západem a autoritářským Východem, ale spíše se vrací multipolární nestabilita, příznačná pro dobu před první světovou válkou.
Bude nový svět multipolární? Pohled na jednoho dominantního hráče tomu nenasvědčuje |
„Když prezident Trump zavedl rozsáhlá cla, nebyl to moment řádu, ale globálního otřesu,“ píše Spektor. „To, co mělo omezit Čínu, podkopalo důvěru ve stabilitu mezinárodního řádu vedeného Spojenými státy. Pro velkou část světa byla ta lekce jasná: závislost na jediném pólu – ať už je jím Washington, nebo Peking – je strategickou slabinou.“
Spektor se diví, proč Evropa hledá dějinnou analogii ve studené válce. Posilování NATO, zvyšování výdajů na obranu, hájení vazby s USA a tlak na globální jih, aby si vybral stranu, to vše se podle něj hodí pro bipolární svět. Ale v multipolárním a dynamickém světě dneška to prý oslabuje vlastní strategickou pozici.
Shrnuto. Evropané nemají tolik pitvat otázku, zda USA někdy budou tak spolehlivé, jako bývaly. Důležitější je otázka historické analogie. Z pohledu jihu je to jasné: „Zmatky roku 2025 ukazují svět s rozptýlenou mocí, proměnlivými aliancemi a nejistým řádem. Nejsme v roce 1955, ale v roce 1910.“
Lednové protesty v Íránu probírá filozof a publicista Ruhola Ramezání na webu Persuasion Community. Je v obraze, neboť ze země odjel právě za nepokojů.
Íránský režim možná krvavě zlomil protesty, ztratil ale zbytek legitimity |
Upozorňuje na stereotypy, jimž podléhají západní progresivisté. Tady nejde o „střet civilizací“, o „reformy“ či hesla „ženy, život, svoboda“. Podle Ramezáního jde o „hluboký, pragmatický a stále radikálnější návrat k sekulárnímu nacionalismu“. Protesty po smrti Mahsá Amíníové roku 2022 posílily narativ o statečných ženách pálících šátky natruc vousatému patriarchátu. Teď je to jinak. „Pro obchodníka z Isfahánu či dělníka z Chúzistánu není hidžáb jen utlačujícím kouskem oblečení, ale nejviditelnější nití v gobelínu ideologické kontroly, jež dusí národní ekonomiku,“ píše Ramezání.
A dále. Protestující křičeli „Ani Gaza, ani Libanon, můj život jen pro Írán.“. Což znamená, že nechtějí vyvážet revoluci ani platit Hamás či Hizballáh. Spíše se drží hesla, jež známe od Trumpa v podobě „America First“. A Palestinci, na které tolik sází západní progresivisté, jsou jim ukradení.
