Oba hudebníci jsou obecně považováni za bluesmany, ale v obou případech toto řazení výrazně pokulhává. Když spolupracovali poprvé, což bylo před osmi lety na albu nazvaném slovní hříčkou TajMo, vlastně to nebylo tak velké překvapení. V recenzích se objevovalo tvrzení, že taková spolupráce vlastně logicky už dávno visela ve vzduchu. Než se dostaneme k tomu, jak dopadlo pokračování spolupráce v podobě desky Room on the Porch, je potřeba si osvětlit, jak tito dva muži, které věkově dělí od sebe necelé desetiletí, ale přesto jsou příslušníky jiných hudebních generací, spolu souvisejí.
V blues je stále co nacházet. Písničkář Eric Bibb to dokazuje novým albem |
Taj Mahal svoji dráhu zahájil v polovině 60. let v žánru amerického blues, ale postupně svůj umělecký záběr rozšířil na hudbu celého světa – ze západní Afriky, Latinské Ameriky, Karibiku i Evropy. „Nechtěl jsem podlehnout pocitu sebeuspokojení. Toužil jsem rozvíjet nápady, které přicházely z jazzu, africké nebo karibské hudby. Vždy jsem zkoumal vztahy a spojení mezi různými žánry,“ říká hudebník, který se narodil jako Henry St. Claire Fredericks v Harlemu roku 1942.
Národní poklad
Taj Mahalův otec byl jazzový pianista a skladatel, matka zpívala v gospelovém sboru, a tak brzy začal sám zpívat a hrát na několik nástrojů. Po absolvování univerzity se odstěhoval do Los Angeles, kde založil kapelu Rising Sons s později velmi slavným kytaristou Ryem Cooderem, jenž ostatně je po velkou část své dráhy podobným vizionářem – kromě hudby výrazně vycházející z blues se proslavil i jako objevitel a producent kubánského Buena Vista Social Clubu.
Po rozpadu Rising Sons začal Taj Mahal natáčet alba už jen pod svým vlastním jménem, resp. pseudonymem, inspirovaným slavným indickým mauzoleem. Kromě desek, na kterých předvedl svoji proslulou brilanci v takzvaném kytarovém fingerpickingu, což je brnkání prsty na struny akustické kytary, typické pro jednu linii tradičního blues, a také ve hře slide, tedy klouzání válečku po strunách na hmatníku kytary, se také nechal inspirovat jinými světovými žánry. S havajskými hudebníky založil Hula Blues Band, natáčel s virtuosy na indické tradiční nástroje či s malijským mistrem hry na loutnu jménem kora Toumanim Diabatém.
‚Píseň může pomoci změnit svět.’ Bluesman Keb’ Mo’ zpívá o rovnoprávnosti, ekologii i hledání kořenů |
Pro nás Čechy je zajímavá Taj Mahalova účast na kolektivním projektu Largo, inspirovaném Novosvětskou symfonií Antonína Dvořáka, na kterém se objevil mimo jiné s Cyndi Lauperovou, Joan Osborneovou nebo Carole Kingovou.
Taj Mahal je ve Spojených státech vnímán jako jakýsi národní hudební poklad. Je ostatně držitelem pěti cen Grammy, tu poslední získal právě letos za poslední sólové album, Swingin’ Live at the Church in Tulsa, a má i spoustu dalších ocenění včetně čestných univerzitních doktorátů.
Keb’ Mo’, vlastním jménem Kevin Moore, je jen o necelých deset let mladší, ale jeho vizáž věku rozhodně neodpovídá. O tom se ostatně budeme moci přesvědčit 27. července, kdy zahraje sólový koncert v pražském divadle Archa+. Ale nejde jen o mladistvý zjev, podstatné je, že jeho de facto první album, pojmenované pouze Keb’ Mo’, vyšlo v roce 1994, tedy v hudebníkových třiačtyřiceti letech. Předtím se věnoval zčásti muzikantské, zčásti herecké kariéře, ale do obecného povědomí se nedostal.
Lídr nové bluesové vlny
To se ale změnilo díky debutu, který poprvé a zdaleka ne naposledy získal nejprestižnější bluesovou W. C. Handy Award. Následující deska, Just Like You, už dosáhla dokonce na první z jeho doposud pěti Grammy mezi nejlepšími alby moderního blues za rok 1996..
Což je poněkud paradox, neboť základní inspirací nahrávacích začátků Keb’ Mo’ bylo klasické meziválečné delta blues a jeho hlavním vzorem, přiznávaným i řadou coververzí, největší (a také nejtajemnější) exponent tohoto stylu Robert Johnson. Keb’ Mo’ byl dokonce společně s Coreym Harrisem, Alvinem Youngblood Hartem, Erikem Bibbem nebo Guyem Davisem lídrem boomu návratu k původnímu akustickému bluesovému zvuku, který byl jednou z vůdčích linií bluesového vývoje v 90. letech.
Tato inspirace ale samozřejmě nemohla být nevyčerpatelná, a tak Keb’ Mo’ svoji tvorbu stále rozšiřoval. Ne způsobem jako Taj Mahal, zůstával ze sta procent v Severní Americe, ale svůj styl elektrifikoval, obohacoval jej o vlivy folku, rocku, soulu, okrajově i jazzu. Vždy ale v jeho tvorbě vřel pod povrchem onen původní bluesový grunt.
MINIRECENZE: Rozhárané TajMo, migrantské blues a zdařilá pocta navrch |
Zcela zásadní ale je, že nejen z tvorby Keb’ Mo’, ale i jeho dalších generačních souputníků, kterým učarovala klasická podoba blues, na níž stavěli vlastní styl, je nepřeslechnutelné, že jedním z jejich hlavních inspirátorů byl právě Taj Mahal. A nejen to – většina z nich právě tento vliv v rozhovorech sama přiznávala. Ostatně, nebylo se za co stydět, hudba nepadá z nebe a každý muzikant, zejména ve svých začátcích, musí na něčem stavět. A v případě Taj Mahala jde o vzor více než úctyhodný.
Proto je zcela zřejmé to, čím jsme začali, že totiž spolupráce Taj Mahala a Keb’ Mo’ jaksi podvědomě visela ve vzduchu už v onom roce 2017, kdy dvojice vydala svoje první album, TajMo, na které navázalo rozsáhlé společné turné. Kromě vlastních písní si vybrala dvojice několik songů ze světové hudební „banky“ – od starého lidového bluesmana Sleepyho Johna Estese přes britskou rockovou kapelu The Who až po blues/rock/popového modernistu Johna Mayera.
A do studia si přizvali řadu dalších hudebníků včetně vyslovených celebrit kalibru zpěvaček Bonnie Raittové či Lizz Wrightové, bubenice Sheily E., kytaristy Joea Walshe nebo harmonikáře Leeho Oskara. Byl z toho velký úspěch, který korunovala cena Grammy v kategorii současných bluesových alb. Ale nešlo jen o to, že se sešla dvě úspěšná jména a jejich pověst i talent se prostě sečetly. Taj Mahalovi a Keb’ Mo’ se podařilo něco mnohem důležitějšího, což také recenzenti vyzdvihovali: z jejich společných nahrávek bylo skoro hmatatelně cítit jejich vzájemné přátelství, jejich jiskření a fakt, že tohle spojení nevzniklo z vypočítavosti, ale prostě proto, že dva muzikanti, kteří se mají rádi a velmi se respektují, měli chuť udělat něco společně.
Skromnější koncept
A přesně to, co platilo pro debut dua, platí i pro novou desku Room on the Porch. Už samotný název alba, v překladu Pokoj na verandě, navozuje vstřícnou atmosféru. Veranda (porch) je v bluesovém světě považována za jeden ze symbolů přirozeného muzicírování a dole na Jihu, hlavně v rodišti bluesové muziky v Mississippi, mají domky tyto verandy, na kterých se scházejí hudebně aktivní sousedé a po večerech muzicírují. Tuhle náladu navozuje i obal alba, na kterém jsou oba protagonisté na takové venkovské jižanské verandě s kytarami a zubí se na sebe.
Album Room on the Porch zaujme a možná trochu překvapí do jisté míry skromnějším konceptem, než tomu bylo v případě debutu dua. Většina písniček je z autorské dílny protagonistů, a když už se přebírá, je to plně v „notách“ bluesových. Což se týká letitého standardu Nobody Knows You When You’re Down and Out, který proslavila Bessie Smithová (a u nás jej zpívá prakticky celý život Michal Prokop), i závěrečné písničky Rough Time Blues, kterou na motivy z doby meziválečné hospodářské krize, upgradovanou na současnou dobu, napsal Jontavious Willis. To je další bluesová hvězda na vzestupu, představující vlastně další generaci hudebníků, kteří se tak jako Taj Mahal i Keb’ Mo’ nechávají inspirovat tím nejklasičtějším blues z delty Mississippi.
GLOSA: Rocker Cohen a dvakrát La La Land. Komercionalizované Grammy měly svoje paradoxy |
V podání dua tu také znějí jen jejich akustické kytary, včetně resofonické, která je jakousi značkou téhle hudby a neodmyslitelně patří do celoživotního instrumentáře obou muzikantů.
Také mezi hosty tentokrát nevybírají plnými hrstmi, ze známějších jmen přizvali současnou bluesovou harmonikovou jedničku z Chicaga Billyho Branche, nashvillskou zpěvačku Ruby Amanfuovou, která probarvuje úvodní a zároveň titulní písničku, anebo Johna Oatese, někdejší polovinu soulového dua Hall & Oates, který zpívá v songu She Keeps Me Movin’. Toho je i spoluautorem.
Sami sobě producenty
Nic z toho ale neznamená, že by Taj Mahal a Keb’ Mo’ odvedli nějakou povrchní práci nebo se nechali svést k pouhému jamování. Album je skvěle zprodukováno, v tomto oboru si pánové posloužili sami, bez externího producenta. I to svědčí o jejich úzkém vzájemném propojení. Hlavní tíhu nahrávání na sebe vzal Keb’ Mo’, který kromě obligátních akustických, elektrických a resofonických kytar hraje i na další strunné nástroje, včetně banja či mandolíny. Taj Mahal se soustřeďuje zejména na zpěv, ale i on tu a tam přispívá instrumenty, na které je specialistou. Například ukulele, kterým doprovází svoje pobrukování v úvodu Blues’ll Give You Back Your Soul. Z dalších studiových hudebníků mají nejpodstatnější roli K. Roosevelt za bicími a hráči na všudypřítomné Hammondovy varhany David Rodgers a Jimmy Nichols.
Písničky se ale zdaleka nedrží jen bluesových schémat. Třeba taková Make Up Your Mind má odlehčenou karibskou atmosféru, která je blízká zejména Taj Mahalovi, ale Keb’ Mo’ v ní dokonale obstojí jako instrumentalista i zpěvák. A My Darling My Dear je překrásná milostná píseň, kterou by mohl zpívat kterýkoli folkař a za předpokladu odlišného aranžmá by se dobře vyjímala i v něčím popovém repertoáru. Dvojice jí ale přináší přesně to, co potřebuje, včetně rozložení pro hlasy, kdy Keb’ Mo’ vede ten hlavní a Taj Mahal jej zpovzdáli koloruje. A důkazem toho, že ani tito muži se neodříkají aktuálních hudebních prostředků a jsou vzdáleni jakémukoli planému revovalizování, může být píseň Junkyard Dog, v podstatě elektrické rhythm and blues, ve kterém nechybí ani šumění syntezátorů.
To nejpodstatnější ale platí: ani tahle deska nevznikla pro slávu nebo peníze. Natočili ji dva přátelé, kteří jsou „shodou okolností“ mimořádně schopní a talentovaní.
