Dělat úředníka na patentovém úřadě zní jako poklidné zaměstnání – pokud ovšem do vaší gesce nespadá laboratoř Thomase Alvy Edisona. Slavný technický génius kancelář na zákonnou ochranu vynálezů popisy všelijakých zlepšováků doslova bombardoval, v letech 1868 až 1939 přihlásil jen ve Spojených státech celkem 1093 nových zařízení. Vychází to na neuvěřitelných 17,4 vynálezu za rok. Mezi ty nejvýznamnější patří fonograf, zdokonalená žárovka, systém pro distribuci elektrické energie nebo raná verze filmu, kinetoskop.
Edison ovšem vymýšlel i drobnosti, bez nichž se sice dá přežít, ale které dělají člověku radost. Používáme je dodnes. Kupříkladu vánoční světélka: vynálezce si je patentoval v roce 1880, dva roky po své žárovce, a k ozdobení stromku je jako první člověk v dějinách použil 22. prosince 1882 Edisonův spolupracovník Edward H. Johnson. Mimochodem, na jeho stromku svítilo osmdesát žárovek: byly červené, zelené a bílé.
Některé Edisonovy nápady ovšem byly také dost bláznivé. Přemýšlel například o stavbě telefonu pro komunikaci se záhrobím nebo o elektrickém peru zakončeném jehlou, která se rychle vysunovala a zasunovala a dělala do papíru díry, jež měly sloužit k rychlému kopírování dokumentů. Neuplatnilo se, využil ho ale průkopník tetování Samuel O’Reilly.
Mezi spánkem a bděním
Kam Edison na svoje nápady chodil? Používal prý zajímavou fintu: když cítil, že na něj jde spaní, posadil se do křesla a v každé ruce sevřel ocelovou kuličku. Jakmile začal usínat, kuličky mimoděk pustil. Jejich dopad na podlahu ho probudil a následně si poznamenal, co mu na hranici mezi spánkem a bděním přišlo na mysl. Odborníci stav, do něhož se Edison na svém křesle nořil, dnes označují zkratkou SOP (z angl. sleep-onset period, doba nástupu spánku).
Výzkum tohoto prchavého stadia lidské existence je teprve na začátku, nicméně pro vědce je pořád záhada i spánek jako takový. První laboratoř určenou k jeho studiu založil Nathaniel Kleitman v roce 1925 na půdě Chicagské univerzity, ovšem navzdory 99 letům systematického bádání pořád nevíme, proč vlastně spíme. Díky Kleitmanovi a jeho následovníkům ale spánek máme poměrně podrobně popsaný.
Průběh našich výletů do říše královny Mab zaznamenávají vědci a lékaři do komplikovaného grafu zvaného polysomnogram, kde se spánek většinou klasifikuje po třicetisekundových úsecích.
Spánek se v něm dělí na dva hlavní typy: REM a NREM. REM znamená Rapid Eye Movement čili rychlé pohyby očí. Ty se totiž dají na spícím člověku či jiném živočichovi pozorovat; v této spánkové fázi se nám zdají živé a dramatické sny. NREM spánek, tedy stadium, kdy k rychlým pohybům očí nedochází, se podle hloubky dále dělí na tři „podstadia“, N1 až N3.
Chybějící kolonka
Během noci se NREM a REM spánek střídají v cyklech trvajících okolo 90 až 110 minut. Na začátku spánku postupně přibývá hlubších fází NREM. Čím víc se blíží procitnutí, tím častěji je začnou vytlačovat mělčí stadia a zároveň se prodlužuje i doba, kterou trávíme v REM spánku. Z posledního REM stadia se nakonec probudíme.
Nicméně buďme přesní: ačkoli je spánek opravdu dobře popsaný, o jedné fázi toho víme zdaleka nejméně. Právě pro počáteční fázi SOP spánkoví výzkumníci dlouho neměli ve svých klasifikačních manuálech dokonce ani kolonku: spánek mohl být buď REM, nebo NREM, případně mohl být člověk ještě vzhůru. Záleželo na tom, která z těchto tří možností během daných třiceti sekund převažovala. Mezistav neexistoval, stadium SOP se obvykle schovalo do začátku fáze N1. Zdá se ale, že skrývá daleko víc.
Posilováním proti sešlosti věkem. Čím je člověk starší, tím větší roli v jeho zdraví a pohodě hraje |
Samotnou skutečnost, že na pokraji spánku může člověk dostat nějaký zajímavý nápad, určitě neobjevil jen Thomas Alva Edison. Podobnou fintu používaly i další historické osobnosti, údajně Alexandr Veliký a jistě Pablo Picasso. Mnoho z nás toto stadium důvěrně zná: během nástupu spánku jsou běžné tzv. hypnagogické halucinace. Může jít o zrakové, sluchové, nebo dokonce hmatové, čichové či chuťové vjemy, které se často týkají nějaké jednotvárné činnosti, jíž člověk strávil den. Říká se tomu tetrisový efekt.
Hráči téhle známé videohry ve své mysli totiž před usnutím (aniž by chtěli) dál otáčejí a posunují barevné kostičky. Šachisté zase přemisťují figurky po šachovnici. Já si pamatuji, jak jsem v dětství po dnu stráveném jachtařskými závody na rozhraní spánku a bdění dál kormidloval svoji malou plachetnici. Hypnagogie je ovšem v dnešním pojetí jen část SOP.
Deset minut, devět stadií
V roce 1994 studoval japonský spánkový vědec Tadao Hori se svými kolegy na Hirošimské univerzitě záznamy činnosti mozku usínajících lidí. Výsledky měření pak badatelé porovnávali s jejich výpověďmi a došli k závěru, že celá fáze SOP trvá zhruba deset minut. Rozdělili ji dokonce do devíti stadií, dnes nesoucích Horiho jméno. První bylo tiché bdění, poslední fáze, číslo devět, se překrývala s počátkem spánkové etapy N2, ostatním výzkumníkům se ale klasifikace příliš neosvědčila.
Nicméně po výzkumech Horiho týmu se studium SOP na dlouhou dobu skoro zastavilo. Před časem ho ale vědci zase otevřeli. Umožnil jim to rozvoj metodologie, když nové automatické přístupy k analyzování dat ze spánkových měření badatelům výrazně usnadňují práci. Pomohly také techniky sledování činnosti mozku v reálném čase, zejména tzv. funkční magnetická rezonance. Měří se při ní spotřeba kyslíku v různých částech spánku. A moderní metody ukázaly, že dosud trochu záhadná fáze SOP není jen neprozkoumaná, ale i velice dramatická. Aktivují se během ní miliardy neuronů.
Klíč k dlouhověkosti? Životospráva. Pomoci s ní mohou i moderní technologie, sestaví doporučení na míru |
Některé oblasti mozku jsou vzhůru, zatímco jiné už spí, další mezi spánkem a bděním přepínají. V průběhu SOP však nepravidelnosti pomalu, ale jistě ubývají a jednotlivá centra postupně dospívají do spánkové fáze N2. Chaotičnost SOP vysvětluje, proč ji každý z nás prožívá trochu jinak: někteří lidé v ní setrvávají dlouhé minuty a při probuzení hlásí komplikované hypnagogické halucinace, jiní usnou okamžitě a rovnou se ponoří do hlubokého spánku.
Rozdíly ovšem nejsou jen mezi jednotlivými lidmi. Dvě epizody SOP nemusí být stejné ani u jednoho člověka. Ovšem k čemu záhadná fáze mezi spánkem a bděním slouží, není známo. Nejrozšířenější je teorie, podle níž hraje SOP roli v ukládání informací, které jsme během dne načerpali, do paměti. Mozek by se během ní mohl připravovat na jejich pozdější probírání a rozhodování, které uloží a které vymaže.
„Je možné, že je to fáze, která zahajuje konsolidaci paměti, k níž dojde později,“ domnívá se odbornice na SOP Delphine Oudietteová z pařížské Sorbonny.
Podrobné rozbory činnosti mozku během SOP jsou ale spíš technikálie. Většinu lidí bude zajímat, jestli se postupem podobným tomu Edisonovu dá opravdu dospět k zajímavým nápadům. Výzkum naznačuje, že by na této metodě mohlo opravdu něco být.
Před dvěma lety sehnala Oudietteová 103 dobrovolníků ochotných luštit číselnou hádanku. Měli podle daných pravidel upravovat řetězec cifer. Postup řešení měl sedm kroků, k výsledku se ale dalo dospět už ve druhém z nich, stačilo si všimnout skrytého pravidla. Vědci napřed nechali dobrovolníky, ať si zadání vyzkouší. Šestnáct z nich přišlo na fintu hned. O tyhle chytráky neměli výzkumníci velký zájem, přesto je nechali pokračovat v další fázi pokusu, která nápadně připomínala Edisonovu fintu. Dobrovolníci se měli uvelebit do křesla v tiché místnosti se zataženými závěsy, v ruce drželi skleněnou lahev.
Během tohoto krátkého odpočinku jim vědci snímali EEG. Zhruba polovina účastníků pokusu (konkrétně 49) zůstala vzhůru. Ze zbytku se okolo čtvrtky, přesně 24, ponořilo do spánkového stadia N1, zbylých čtrnáct dospělo až do stadia N2. Všichni dobrovolníci, kteří začali klimbat, nakonec upustili lahev, což je vzbudilo. A vědce zajímalo, jestli pobyt na hranici spánku zlepší schopnost uhádnout skryté pravidlo.
Zapomenuté řešení
Ukázalo se, že opravdu ano. U dobrovolníků, kteří se před probuzením propadli do stadia N1, byla skoro třikrát větší pravděpodobnost, že na zkratku přijdou, než u těch, již zůstali vzhůru. Ze 49 bdělých účastníků pokusu si finty všimlo jen 15, tj. necelých 31 procent. Ze čtyřiadvaceti lehkých spáčů ve fázi N1 si jich snazšího řešení všimlo dvacet, tj. přes 83 procent.
Možná ještě zajímavější je, že účastníci pokusu, kteří stihli dospět do hlubšího stadia, N2, byli v řešení hádanky horší než ti, kteří zůstali vzhůru. Ze čtrnácti jich zkratku objevili jen dva. Mohlo by to znamenat, že na hranici spánku a bdění přicházíme na něco, co po usnutí zase zapomínáme.
Proč se někdo dožije stovky, zatímco jiný zemře mladý? Svou „expirační dobu“ máme ve vlastních rukou |
Z účastníků pokusu, kteří na pravidlo přišli hned, upadli do spánkové fáze N1 jen tři. Schopnost přijít na řešení tak asi nesouvisí s předem daným sklonem zdřímnout si tím správným způsobem.
Dvakrát měř, jednou řež
Stačí tedy použít popsanou fintu, aby člověk vyřešil problém, nad kterým celý den přemýšlel, nebo začal malovat jako Picasso? Asi to bude ještě složitější. V časopise Scientific American komentoval před časem výzkum Delphine Oudietteové a spol. psycholog Jonathan Schooler z univerzity v Santa Barbaře. Pokus podle něj jednoznačně neprokazuje, že každý z nás bude moci Edisonovou metodou nastartovat svoji kreativitu a vynálezcem nebo umělcem se její pomocí za odpoledne nejspíš nestaneme. Účastníci studie si mohli během pauzy jen jednoduše odpočinout, jejich mozky pak byly svěží a lépe připravené hledat skryté souvislosti.
„Výsledky naznačují, že ve spánku existuje z hlediska kreativity ideální bod, v němž spí lidé dostatečně hluboko, aby měli přístup k jinak nedostupným prvkům, zároveň ale nespí tak tvrdě, aby tento materiál ztratili,“ prohlásil Schooler. U podobných výsledků v neurovědě nebo psychologii je totiž vždycky namístě skepse. Často se totiž stávají materiálem pro nejrůznější obchodníky s deštěm; třeba o vážně míněném studiu rozdílů ve fungování mozkových hemisfér dnes spekuluje kdejaký šarlatán.
Výzkum SOP se ale nemusí týkat jen kreativity, může se uplatnit i v léčbě poruch spánku. Problémy v této jeho dosud málo prozkoumané etapě mohou mít vliv jak na nešťastníky trpící nespavostí, tak i na ty postižené chorobnou spavostí.
Sama Delphine Oudietteová je optimistická. „Vždycky jsem měla spoustu hypnagogických zážitků, snových zkušeností, které mě dlouho fascinovaly,“ řekla pro Scientific American. „Překvapilo mě, že toto období v posledních dvou desetiletích vědci téměř nezkoumali. Mohli bychom dokonce naučit lidi, jak tohoto tvůrčího stavu úmyslně dosáhnout.“
