Na počátku Bůh určil všem stvořeným bytostem adekvátní stupeň, jejž přiděloval podle toho, zda šlo o rostliny, zvířata nebo andělská stvoření. Výjimkou byl člověk. Tomu prvnímu, Adamovi, Hospodin řekl, že jemu nebylo dáno žádné pevné místo ani žádná předem určená podoba, a místo konkrétního místa či přirozenosti mu dal možnost libovolného způsobu života: „Je na tobě, aby sis vybral, jak se budeš rozvíjet. Božský zákon přisuzuje ostatním tvorům danou přirozenost. Ty však, neomezován žádnými zákony, ze své vlastní svobodné vůle, do jejíchž rukou jsem tě vložil, si budeš určovat svou vlastní přirozenost.“
Self–Made: Vytváření naší identity od Da Vinciho po Kardashians
 |
Tak vyprávěl příběh stvoření člověka renesanční filozof Giovanni Pico della Mirandola (1463–1494) a zvláště v euroamerické části světa se od té doby na význam svobodné volby stále věří. O tom, jak se vyvíjela a získávala konkrétní podoby, pojednává kniha Self–Made: Vytváření naší identity od Da Vinciho po Kardashians. Její autorkou je americká novinářka Tara Isabella Burtonová, romanistka a také teoložka; z teologie má doktorát z Oxfordu.
Bohužel se v české verzi vyskytují nijak výjimečné chyby při překladu názvů neanglických děl do češtiny, což vede ke kuriózním zmatkům (Huysmansův román Á rebours, obvykle překládaný Naruby, tam figuruje pod různými názvy), srozumitelnosti výborného textu to ale nebrání.
Od Dürera po Trumpa
Autorka i díky svému vzdělání mistrovsky vyvažuje vysokou a nízkou kulturu, od renesančních sochařů a pařížských dandyů po tvůrce instagramových selfie. Svůj výklad začíná u malíře Albrechta Dürera, který díky sofistikovaně využívané ikonografii vytvářel autoportréty, jež ho zobrazovaly v podstatě jako nového Ježíše Krista, pokračuje přes Michela de Montaigne, markýze de Sade, Benjamina Franklina, Oscara Wildea či T. S. Edisona až k Donaldu Trumpovi a celebritám typu Kim Kardashianová.
I když jde o osobnosti značně odlišné, autorka ukazuje, že v něčem si jsou podobné více, než by se mohlo zdát. U dnešních celebrit je rozhodující umět sám sebe „prodat“, jsou v tomto smyslu „oslavou potenciálu žít jako reklama“ a tento rys se dá najít minimálně už u dandyů spisovatelů 19. století. Už ti věděli, že „zájem veřejnosti o jejich skandální nebo přinejmenším pitoreskní soukromé životy pomáhá přilákat kupce. Lidé, kteří byli fascinováni životním stylem dandyů nebo se je chtěli naučit napodobovat, byli koneckonců jejich nejvěrnějšími zákazníky.“.
Autorka také poukazuje na to, že právo vytvářet si vlastní image měli dlouho hlavně příslušníci královských rodů, elitní a Bohem vyvolené osoby, jejichž těla sloužila zároveň jako vyjádření Boží vůle a jejichž tváře mohly být námětem pro politickou propagandu. Třeba královna Alžběta I. byla zběhlá ve vytváření a prezentování obrazu Panenské královny, které její Prozřetelností určený status panovníka umožňoval přesáhnout omezení jejího pohlaví. Francouzský král Ludvík XIV., král Slunce, byl prezentován tak, aby podle vyjádření jednoho současníka vypadal „podoben mužům, o nichž básníci tvrdí, že se proměnili v bohy“.
Tento příslib se ovšem postupně demokratizoval. Nejprve o umělce, takže už v 19. století disponovali někteří dandyové větším symbolickým a sociálním kapitálem než četní panovníci. Později se alespoň pomyslně rozšířil i na ostatní, resp. na všechny, kdo byli ochotni a schopni rozvíjet svůj vlastní potenciál.
To Burtonová oceňuje: „Naše schopnost tvořit, představovat si a snít o lepším životě pro sebe i své okolí a naše svoboda transformovat tyto sny ve společenskou realitu patří k nejvýznamnějším, nejpodstatnějším a nejlidštějším součástem nás samých.“ Nezastírá však, že podobné myšlenky souběžně sloužily i jako záminka k dělení lidstva na dvě části: na ty, kdo jsou schopni utvářet svůj osud, čímž si zaslouží úspěch, a ty, kdo toho schopni nejsou, takže si nezaslouží nic.
Zemřít pro selfie
Popsané koncepty nás v nadsázce řečeno „na jedné straně osvobodily od určitých forem tyranie, na straně druhé nás uvrhly do područí jiných“. Ano, být na facebooku a dalších sítích není povinné, ale u některých profesí skoro nezbytné.
Již v roce 1997, na úsvitu internetového věku, přitom marketingoví experti předpovídali, že „sebekomodifikace“ se v budoucnu stane hlavní součástí americké ekonomiky. A dnes jsou skutečně osobní značky na sociálních médiích všudypřítomné, takže i „zdánlivě obyčejní lidé mohou prodávat produkty s využitím síly personálního narativu“.
Autorka ale také varuje, že touha po osobní tvořivosti a originalitě může mít tragické konce. Ilustruje to na povídce spisovatele Jeana Richepina z 19. století, v níž hlavní hrdina dovádí maximu originality do extrému. Sní o tom, že se stane „dandym všeho neočekávaného“, což se stane jeho posedlostí. Žije v děsu z toho, že by ho ostatní mohli natrvalo zaškatulkovat. „Nakonec dojde k závěru, že jedinou neočekávanou věcí, kterou může udělat, je brutálně a bezdůvodně zavraždit svou milenku, jednoduše proto, že to neočekává.“ Dnes bychom ovšem našli skutečné, nikoli fiktivní oběti této touhy: lidí, kteří zahynuli při vytváření co nejunikátnějšího selfie, jsou už stovky.
Velmi iluzorní autenticita
O mnoha současných celebritách a influencerech Tara Burtonová konstatuje, že jsou „kombinací údajné autenticity a přehnané umělosti“. O zmíněné Kim Kardashianové podotýká, že svou kariéru dlouho budovala: zpočátku tím, že bulvární novináře každý týden zásobovala lechtivými příběhy ze svého života, které ale noviny nepublikovaly. „Nebyla natolik důležitá, aby se o ní klevetilo.“ Zlom nastal až roku 2007, kdy na veřejnost proniklo její soukromé erotické video. A tato nahrávka jí dala status celebrity.
Trend, který autorka popisuje, lze kritizovat z různých pozic: od konzervativně náboženských (místo Boha uctíváme člověka) po antikapitalistické (korporace vydělávající na honbě za sebeuskutečněním).
Sama Burtonová nezastává žádnou, jen neideologicky ukazuje, že všechny celebrity, o jejichž úspěchu se píše, pocházely z privilegovaného prostředí, takže příběh jejich úspěchu není možné vykládat, že by podobná cesta byla automaticky otevřena každému. Ironicky varuje před demonstrativně ukazovanou, ale zpravidla iluzorní „autenticitou“.
A i když také obecně souhlasí s tím, že člověk je tvárný a v nemalé míře vytváří a buduje sám sebe, měl by se každý zamýšlet nad tím, jaké vzory či předobrazy si k tomu zvolí, a ne si nechat za každou cenu vnutit ten, který je právě nejvýraznější nebo nejagresivněji propagovaný.
Autor je kulturolog
