Udělal jsem to i v tomhle případě. Do Pramenky jsem se dostal okolo čtvrté. Postavil jsem se do krátké fronty. Jak jsem v ní tak stál, všiml jsem si, že na mě gestikuluje jakýsi chlápek sedící u jednoho ze stolů. Nejspíš tam byl s dítětem. Neměl jsem ponětí, kdo to je. Evidentně jsme se ale znali.
Zamával jsem mu a snažil se předstírat, že řeším vyzvednutí zákusků. Asi to nepůsobilo příliš důvěryhodně. Paní přede mnou měla potíže s placením kartou. Všechny cukrářky se věnovaly jen jí.
Nakonec se mi povedlo úhledně zabalené banány převzít, aniž bych s chlápkem musel mluvit. Moje neznalost nevyšla najevo. V poznávání lidí jsem zoufale špatný. Není to známka děravé paměti. Naopak. Když mě někdo pozná, a já jeho ne, pamatuji si to velmi dlouho.
