My ve střední Evropě o tom víme své. Nejrůznější sociální experimenty, které na našem území během posledních dekád druhého tisíciletí probíhaly, poznamenaly všechny vrstvy tuzemského obyvatelstva. A jestli to někdo schytával v každém režimu, které tu panovaly mezi lety 1918 a 1989, byly to především zdejší elity. A elita intelektuální, majetková i rodová – zjednodušeně řečeno zdejší šlechta – to schytala snad nejvíc ze všech.
Kniha se věnuje i mnichovské krizi, kdy tváří v tvář ohrožení nacismem zástupci aristokracie třikrát marně deklarovali svou věrnost národu a ochotu aktivně se angažovat.
Už první republika, na kterou dnes vzpomínáme jako na výkladní skříň demokracie, již nám záviděl celý svět (třebaže dobová svědectví naznačují, že to nebylo až tak horké, a taky se nám to v období krátce před Mnichovem vrátilo), se k aristokracii zachovala poměrně macešsky. Nejprve zákonem č. 61/1918 Sb. zrušila mladičká republika v jakési revoluční euforii šlechtické tituly (ač to v principu nedává smysl: hrabě nepřestane být hrabětem jenom proto, že pár desítek poslanců zvedlo při hlasování ruku; že „růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně“, věděl už Shakespeare).
Následovaly pozemkové reformy, které šlechtický majetek podstatně okleštily (stát šlechtu zkrátka legálně okradl), a až do Mnichova táhla se dlouhá červená nit přezírání, nedůvěry a posměšků (jen se podívejte třeba na některé filmy Vlasty Buriana!).
Václav Horčička, Jan Županič: Šlechta bez monarchie
|
A právě o působení šlechty v období první republiky pojednává kniha historiků Jana Županiče a Václava Horčičky Šlechta bez monarchie. Všímají si účasti aristokracie ve veřejném životě. Všímají si nedůvěřivého přístupu šlechty k republice, která se k nim nechovala právě hezky, a přitom coby zemští vlastenci byli s touto zemí maximálně spjati. Přístupu, který hlavně u starší generace nikdy nezmizel. Také se ale podrobně věnují postoji šlechty v době mnichovské krize, kdy tváří v tvář ohrožení nacismem zástupci české aristokracie třikrát marně deklarovali svou věrnost národu a ochotu aktivně se angažovat, za což mnozí v období protektorátu zaplatili ztrátou majetku nebo i životem.
A velmi zajímavé na této knize je i srovnání tehdejší pozice šlechty v sousedním Rakousku, kde se aristokracie – bez klacků pod nohama jako u nás – adaptovala na nové poměry rychleji a stala se spojencem konzervativních politických sil soustředěných jak v křesťansko-sociální straně, tak v Heimwehru, jakési domobraně polovojenského charakteru.
