Došlo k tomu v den, kdy se měl stát oficiálním kandidátem opoziční Republikánské lidové strany pro příští prezidentské volby a průzkumy veřejného mínění ho začaly favorizovat.
Jde o další kolo stoleté bitvy o charakter Turecké republiky, jež začala záhy po jejím založení. Bitvy, v níž za posledních dvacet let měli islamisté prezidenta Erdogana nad sekularisty navrch, protože je z pozadí podporovala tajemná figura duchovního Fethullaha Gülena.
O tuto podporu ovšem Erdogan nedávno přišel. A nemůže za to zdaleka pouze smrt tohoto kontroverzního duchovního loni v říjnu.
Plán na proměnu Turecka
„Až zemřu, chci, aby se na mě zapomnělo. Nechci, aby se vědělo, kde mám hrob. Chci zemřít o samotě, aby o tom nikdo nevěděl a nepronášel modlitbu. Nechci, aby mě někdo připomínal,“ přál si mýty opředený turecký duchovní Fethullah Gülen (1941–2024), byl ale příliš důležitý, než aby se jeho přání vyplnilo. Podle časopisů Prospect a Foreign Policy (2008) byl vůbec nejvlivnějším intelektuálem světa, podle Time (2013) patřil ke stovce nejvlivnějších osobností a jordánské Královské centrum pro islámská studia ho řadilo mezi pět set nejvlivnějších muslimů.
EU se stala otloukánkem, který ztratil respekt. Její názor už nikoho moc nezajímá |
Není divu: z chudého venkovského chlapce se vypracoval na vůdce transnacionálního islamistického hnutí s několika miliony následovníků, jež působilo ve 160 zemích. Dramatický příběh vzestupu a pádu jeho hnutí odráží příběh moderního Turecka, zápasícího dodnes o svou identitu a hledajícího místo pro islám.
Gülen pomohl zlomit dominanci tureckého sekulárního establishmentu, aby poté sám prohrál v souboji o moc s bývalými spojenci, tedy konkurenčními islamisty ze Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Hlasateli umírněného islámu inspirovaného mystikou nakonec také na rukou ulpěla krev, když inspiroval pokus o vojenský převrat (2016), turecká vláda následně jeho hnutí označila za teroristickou organizaci.
Dominance sekulární elity
Gülenovou politickou metodou přitom byla infiltrace do státních institucí včetně policie, armády a soudů. Budoval též vlivné mediální impérium a formoval novou třídu sebevědomých muslimských kapitalistů, kteří věří, že islám a kapitalismus jsou kompatibilní a pracovitost spolu s askezí a dosahováním zisku je něco, co se líbí bohu. Jejich štědré dary sponzorovaly páteř celého hnutí, kterou byla síť více než 2000 soukromých škol doma i v zahraničí, vychovávající novou, úspěšnou a bohabojnou elitu, která nahradí elitu starou, odkojenou sekularismem a republikánstvím zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka (1881–1938).
Erdogan opět zasáhl proti opozici. Šéfa strany viní, že ho slovy o juntě urazil |
Šlo o plán tiché revoluce, který skončil hlasitě: střelbou do lidí, politickými monstrprocesy, vyhazovy desetitisíců státních zaměstnanců a zklamáním těch, kdo doufali v možnost smířit islám a demokracii. Šlo o plán od moci odstavit sekulární menšinu, jež po desetiletí umlčovala a ostrakizovala zbožnou většinu, skončil ale bratrovražedným střetem dvou nejvlivnějších tureckých islamistů, Gülena a Erdogana.
Gülen byl trpělivým šachistou, promýšlel tahy na desetiletí dopředu a plánoval proměnit Turecko generační obměnou. Přesto v kulturní válce o charakter moderního Turecka prohrál. Nebo ne?
Gülen pocházel (stejně jako Erdogan) z konzervativní periferie východní Anatolie, zatímco sekulární elita, vůči níž se celoživotně vymezoval, se opírala o pozápadněná velkoměsta při západním pobřeží.
Narodil se v rolnické vesničce Pasinler v provincii Erzurum nedlouho po smrti diktátora a tureckého národního hrdiny Mustafy Kemala Atatürka, který nejprve ve válce za nezávislost (1919–1922) ubránil tureckou suverenitu proti Západem podporovaným Řekům, Arménům a Kurdům, aby poté s pomocí armády Turkům naordinoval revoluci shora: zrušil sultanát i chalífát, zakázal islámské právo, podřídil si duchovenstvo, zavřel islámské školy, degradoval osmanské dědictví, zrušil zapisování turečtiny arabskými znaky a zavedl latinku, ženám zakázal šátky, mužům fezy a plnovous a v rozhlase strpěl jen západní hudbu.
Řídil se premisou, že čím rychleji budou Turci kulturně pozápadnění, tím rychleji budou moderní. A čím rychleji budou moderní, tím rychleji vybudují jednotný a hrdý národ i efektivní centralizovaný stát se silným průmyslem a bojeschopnou armádou, jež zemi měla zajistit přežití, podmínky pro rozvoj a nezávislost. Jinými slovy, trauma z rozkladu osmanského impéria, porcovaného mezi nenasytné evropské velmoci, se v poměrech Turecké republiky nemělo opakovat.
Grandiózní modernizační cíl ospravedlňoval násilné politické metody, k nimž se kemalisté uchylovali jak při zakládání republiky, tak kdykoli se domnívali, že jsou ohroženy pilíře nového zřízení. Strážcem Atatürkova odkazu se stala armáda, libující si ve vojenských převratech, jimiž odstavovala demokraticky zvolené vlády (1960, 1971, 1980, 1997).
Nové vojenské aliance na Balkáně nevěští nic dobrého. Kudy vedou linie? |
Armádě sekundovaly sekularisty obsazené soudy, které trestaly veřejné projevy zbožnosti, vykládané jako nebezpečné. Své o tom ví současný islamistický prezident Erdogan, který ještě jako úspěšný starosta Istanbulu (1997) zarecitoval báseň z dob války za nezávislost od nacionalisty Ziyi Gökalpa „Mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmice, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci“, načež si za provokativní veršování odseděl deset měsíců ve vězení.
Kult osobnosti
Oba nejvlivnější Turci 21. století, Gülen a Erdogan, měli hodně společného. Jak již víme, pocházeli z konzervativní, chudé venkovské Anatolie. Oba byli produktem kariérní migrace do sekulárních a pozápadněných tureckých velkoměst. Oba podporovali náboženské obrození a rehabilitaci islámu v očích nastupující generace, oba proto založili úspěšné hnutí, respektive politickou stranu. Oba viděli nepřítele v sekulárním establishmentu, jehož nadvládu chtěli ukončit a Turky vrátit ke kořenům.
Gülen byl ale podobný též Atatürkovi: budoval kult osobnosti, mezi svými příznivci měl až jakýsi posvátný status, když věřili, že komunikuje s Prorokem a jeho přání jsou přání Mohamedova. Jeho charismatická autorita byla nekriticky přijímána a v hnutí jednoho muže neměl konkurenci. Stejně jako Atatürk byl též nacionalista snící o silném a moderním Turecku, které bude ve světě respektováno. Především se ale jako Atatürk pokusil o revoluci shora. Formování zbožné kontraelity mělo jediný cíl: postupně uchvátit klíčové instituce a skrze státní moc Turkům i přes jejich možný odpor naordinovat islám kompatibilní s modernitou.
Od raného dětství se Gülen pravidelně modlil. Matka sousedy učila Korán, ačkoliv to bylo ilegální. Otec byl vesnický kazatel, který syna poslal do madrasy, což je islámská náboženská škola. Z východní periferie s populační explozí pak Gülen jako miliony dalších emigroval do západních městských center, aby se v Edirne a poté Izmiru stal imámem, než v roce 1981 odešel do penze a věnoval se budování hnutí.
První střety
Ke Gülenově srážce s kemalovským establishmentem došlo již za vojenského převratu roku 1971, kdy byl odsouzen za konspirování proti sekulárnímu řádu. Armáda ho podezírala z propagování islámského zřízení i za převratu roku 1980. Během převratu roku 1997, kdy armáda svrhla demokraticky zvolenou vládu islamistů ze Strany prosperity, se Gülen raději distancoval od svrženého premiéra a mentora tureckých islamistů Necmettina Erbakana. Pro mnohé šlo o signál, že Gülenovi nejde o principy, ale osobní prospěch. Gülen se sekularistů bál natolik, že hnutí prezentoval jako apolitické, své názory tajil a s islamisty se nepřátelil, naopak se stýkal se sekulárními politiky. Vládci si nakonec Gülena oblíbili a jako „ochočeného islamistu“ ho dávali za příklad těm méně krotkým.
Pikaču se přidal k protestujícím Turkům. Policie dál zatýká stovky lidí |
Gülena si za studené války oblíbily též Spojené státy. V rámci politiky zadržování Sovětského svazu na jižní hranici bolševického impéria budovaly tzv. zelený pás, v němž podporovaly islamisty. Očekávaly, že mladé disidenty odlákají od marxismu a zablokují vzestup komunistů, takže se další země nedostanou do područí Moskvy. S Gülenem spolupracovali agenti CIA jako expert na islamismus Graham Fuller či pozdější americký velvyslanec v Turecku Morton Abramowitz. Oba se později přimluvili u FBI a ministerstva vnitřní bezpečnosti, aby Gülen v USA dostal trvalý pobyt.
Islámský osvícenec
Fanoušky ale měl Gülen za oceánem i po konci studené války, prezident Clinton ho třeba chválil za podporu tolerance mezi lidmi různých kultur. Gülen se totiž jako proponent mezináboženského dialogu setkával s vlivnými lidmi po celém světě: třeba s papežem Janem Pavlem II. (1998), rabíny či patriarchy křesťanských církví. Vedle toho mu naslouchali vlivní akademici jako John Esposito z Georgetownské univerzity. Sám se tak stával stále vlivnějším.
Byzanc, Konstantinopol, Istanbul – a nádavkem i krasavice inteligentní |
Zájem Američanů o Gülena jako globálně vlivného „hodného muslima“, šířícího apolitickou a nenásilnou verzi islámu, vzrostl po teroristických útocích al-Káidy z 11. září 2001. Tehdy Západ potlačoval islámský extremismus a přitom hledal spojence mezi muslimy. Západ doufal, že Gülen a jemu podobní dokážou potenciální radikály imunizovat, aby se ve jménu boha nestali teroristy.
Útoky al-Káidy z 11. září 2001 tak Gülen okamžitě odsoudil, když pro deník The Washington Post napsal, že „teroristé neunesli jen letadla, ale i islám“, s tím, že „muslim nemůže být teroristou a teroristé nemohou být opravdovými muslimy“. Podobně Gülen jako bohapusté kriminálníky odsuzoval Islámský stát, když pro server Politico (2017) napsal, že „navzdory svému jménu je ISIS perverzí islámu“.
Nové školy, nová elita
Zatímco islamisté jeho generace bývali protizápadní a protikapitalističtí antisemité, Gülen fandil Izraeli, kloubil víru s rozumem a podporoval vědu, kapitalismus a demokracii jako plně kompatibilní s islámem. Učil lásce, mírumilovnosti, charitě, toleranci a mezináboženskému dialogu. Nesourodý a nijak originální intelektuální slepenec dával smysl jeho následovníkům a pro Západ byl atraktivní. Lékem na terorismus a další společenské neduhy podle něj mělo být vzdělávání. Gülen tak západním uším zněl jako evropský osvícenec, vyzdvihující pokrok, vědu, technologický rozvoj a vzdělanost.
Páteří hnutí, známého jako hizmet (ve významu služba či oddanost) či fethullahovci (odvozeno od jména zakladatele), se stala síť vzájemně provázaných vzdělávacích institucí. Avšak nešlo o „pouhé“ vědění, ale o jádro strategie vedoucí k uchvácení státu: o výchovu nové, moderní a úspěšné, leč konzervativní elity, která obsadí klíčové pozice v justici, policii, armádě a úřadech. Šlo o způsob, jak v sekularisty dominované zemi zachránit a obrodit islám.
Turečtí kalvinisté
Na rozdíl od jiných islamistů Gülen nebudoval síť mešit a modliteben, ale nadnárodní síť mimořádně kvalitních škol, které se soustředily na výuku přírodních věd, informačních technologií a angličtiny. Na tyto školy navázaly vydavatelství, humanitární organizace (Kimse Yokmu), internáty a kampusy, centra pro doučování, letní tábory, obchodní komory (TUSKON), kulturní centra (Rúmí fórum v USA) a knihkupectví s učebnicemi i kázáními Velkého učitele (Hodža Efendi).
Šlo o globální síť generující vítěze ekonomické globalizace. Kamkoli turecký podnikatel přijel, byť tam nebyl turecký konzulát, zamířil do turecké školy. Tam získal zázemí a kontakty na místní obchodní partnery, často absolventy téže sítě škol jako on sám. Tím spíše byl pak ochoten takové školy sponzorovat.
Školy též generovaly vítěze ekonomické liberalizace v samotném Turecku. Když Turecko v 80. letech privatizovalo a deregulovalo hospodářství, do té doby dominované sekulární elitou, zrodila se nová střední vrstva tzv. anatolských tygrů. Podle sociologa a arabisty Gillese Kepela byli tureckou obdobou evropských zakladatelů kapitalismu, totiž kalvinistů, kteří tvrdě pracovali pro slávu boží, zahálku pokládali za hřích, zisky neprohýřili, ale reinvestovali je do expanze svých živností, přičemž ekonomický úspěch na tomto světě pokládali za příslib spásy na světě onom. Což je samozřejmě hnalo stále vpřed.
Epický střet s kemalisty
Gülen spěšně odešel do exilu v USA (1999) poté, co unikla nahrávka potvrzující stará podezření, že organizuje infiltraci do státu: „Musíte proniknout do žil a vlásečnic systému. Nesmí si vás všimnout, dokud neobsadíte všechna mocenská centra. Musíte vyčkat, dokud nezískáte veškerou státní moc, dokud si nepodřídíte všechny ústavní instituce. Garantuji vám společnou islámskou budoucnost!“
Gülen byl vyšetřován, obviněn (2000) i souzen, ale nakonec zproštěn (2007), když se mu nic neprokázalo. Nevydával příkazy, jen dobře míněné rady a doporučení, takže hnutí direktivně neřídil, ale obecně navigoval. Jakkoli ale Gülen stále opakoval, že je jeho rostoucí hnutí přísně apolitické, do politického soupeření bylo vtahováno již svou velikostí.
Do háje s Tureckem! volali řečtí kadeti. Ankara žádá vysvětlení, zuří i Athény |
Střet sekularistů a islamistů epických rozměrů eskaloval poté, co mašina na mobilizaci konzervativních voličů v podobě Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) zvítězila v parlamentních volbách a její lídr Recep Tayyip Erdogan se stal premiérem (2002). Erdogan upozadil dřívější islámskou rétoriku, přesto se všemocného sekulárního establishmentu bál. Dobře si pamatoval převrat v roce 1997, kdy armáda od moci odstavila jeho mentora Erbakana a jeho islamistickou Stranu prosperity zakázala. Erdogan měl sice podporu lidu, ale se státním aparátem plným sekularistů se teprve učil zacházet. A proto hledal spojence, kterého našel v Gülenovi. Ten islamistickou vládu podpořil přes své mediální impérium, na úřady a ministerstva dodal potřebné vzdělané a loajální kádry.
Sekularisté se ale začali bát, že gülenisté jsou všude a kontrolují policii, soudy a média. A tak střet starého establishmentu s nastupujícími islamisty vyvrcholil, když znepokojený generální štáb vydal memorandum vyhrožující dalším vojenským převratem (2007). Gülenisté se totiž tentokrát nezalekli a naopak zaútočili.
Výsledkem bylo rozsáhlé policejní zatýkání a největší justiční proces v tureckých dějinách, známý jako aféra Ergenekon. Na jeho konci bylo dvě stě odsouzených k vysokým trestům a zlomení sekulární elity, jež Tureckou republiku ovládala od jejího vzniku. Spiklenci podle obvinění zformovali tzv. hluboký stát, který ovládl důstojnický sbor, tajné služby, média a univerzity. Prý nechávali vraždit nepohodlné aktivisty z řad Kurdů, marxistů i islamistů a sabotovali rozhodování demokraticky volených vlád. Nicméně během soudního procesu byli obviněni a veřejně poníženi i zcela nevinní lidé.
Jakmile byla zlomena sekulární elita, ztratili Erdogan a Gülen společného nepřítele, který je ohrožoval a nutil spolupracovat. Po zničeném republikánském establishmentu a oslabené armádě však zbylo obří mocenské vakuum. A o to, kdo ho obsadí, se mezi AKP a gülenisty svedl boj. Karty byly rozdány jasně: AKP kontrolovala vládu a parlament, gülenisté zase soudy, prokuraturu a policii. Erdogan po sérii volebních vítězství nabyl dojmu, že je neohrožený a Gülena již nepotřebuje.
Stával se autoritářským a alergickým na kritiku, jeho okolí se pro pocit beztrestnosti stávalo zkorumpovaným. Gülen zase trpěl komplexem morální nadřazenosti, stavěl se nad vůli lidu i nad zákony a měl pocit, že ví nejlépe, co Turci potřebují. Navíc po likvidaci staré, sekulární elity nabyl dojmu, že teď může zatknout a společensky znemožnit kohokoli. Včetně Erdogana. Stát a jeho instituce přitom s pomocí sítě sympatizantů rychle uchvacoval, jako se to náboženským bratrstvům dařilo na úkor sultána již za Osmanské říše.
Boj o moc vyvrcholil korupční aférou, jejímž hlavním aktérem byl mladý podnikatel a Erdoganův blízký přítel Réza Zarrab (2013). Zatčeno bylo 88 lidí, z toho 43 vysoce postavených úředníků a tři synové ministrů. Mezi podezřelé patřil též Erdoganův syn Bilal, když na sociální sítě unikla nahrávka, na které ho otec varuje, že mu hrozí domovní prohlídky a má urychleně zničit miliony dolarů v hotovosti. Erdoganovo okolí se díky téměř absolutní moci stávalo stále zkorumpovatelnějším a zneužívajícím pravomoci.
Několik ministrů na protest rezignovalo a premiéra vyzvalo k témuž, což ostatně sledoval i Gülen, jehož agenti prošpikovali premiérovo okolí a skandální nahrávky vyšetřovatelů dávali médiím. Korupční aféra měla dokonat to, co započaly milionové protesty v istanbulském parku Gezi (2013), na které Erdogan poslal pořádkové síly. Výsledkem byl masakr v podobě jedenácti mrtvých a osmi tisíc zraněných. Proti Erdoganovi se sjednocovala veřejnost, nespokojená s jeho papalášskými praktikami.
Jenže Erdogan korupční aféru označil za pokus o soudní převrat a přešel do drtivého protiútoku. Nejprve odstranil policisty, prokurátory a soudce, kteří na kauze pracovali, a poté veřejně zaútočil na Gülena a po vzoru sekularistů ho obvinil z budování paralelní státní struktury a z vlastizrady. Nakonec přistoupil k čistkám a z policie, úřadů, soudů a armády vyhodil nebo pod nátlakem donutil odejít desetitisíce lidí. Lídři hnutí raději následovali Gülena do exilu, média navázaná na hnutí se dostala pod tlak, spřátelené firmy přišly o státní zakázky.
Převrat
Čistky spolu s extrémní polarizací společnosti po protestech v parku Gezi vedly k zoufalému pokusu o převrat. Jak již víme, Turecká republika má dlouhou tradici vojenských převratů a Erdogan měl dlouhé zástupy nepřátel. Koncentroval osobní moc, rozhádal se s bývalými spolupracovníky, odklonil se od Evropské unie, Izraele i USA, Turky zatáhl do syrské občanské války a eskaloval konflikt s Kurdy. Jedinou větší a soudržnou skupinou v důstojnickém sboru byli gülenisté, z nichž vzešli vůdci převratu, ke kterým se přidali i další Erdoganovi kritici.
Jenže převrat z 15. července 2016 skončil fiaskem. Byl uspěchaný, protože na srpen byly avizovány další čistky v důstojnickém sboru, kdy měla být zlikvidována poslední bašta gülenistů ve státních strukturách. Spiklenci zatkli náčelníka generálního štábu, bombardovali parlament a vládní budovy, obsadili dopravní uzly velkých měst a neúspěšně se pokusili dopadnout a zabít Erdogana. Ten však své příznivce obratem mobilizoval přes sociální sítě, když spiklenci nevypnuli internet a nerušili signál mobilních operátorů. Erdogan veřejnost vyzval, aby vyšla do ulic. Výsledkem bylo 245 mrtvých a demoralizovaná armáda se vzdala.
Pokus o převrat tak Erdogana posílil a tureckou demokracii naopak oslabil. Erdogan převratu využil k vyhlášení výjimečného stavu, získal pravomoci diktátora a již probíhající čistky dokončil ve velkém stylu. Ze státních služeb vyhodil i ty, kdo s Gülenem nesympatizovali, jeho hnutí oficiálně označil za teroristickou organizaci a tisíce zatčených lidí z terorismu také obvinil. Školy napojené na hnutí Erdogan uzavřel, mediální a hospodářské impérium znárodnil.
