Vyprávění o polofiktivním architektu Lászlóovi Tóthovi má typický emancipační charakter, který byl už tolikrát natočen a viděn, tak jako příběhy o americkém snu, který se už dnes naplňuje stále méně.
Marťan designu a architektury. Jaký byl příběh skutečného Brutalisty? |
Přeživší holokaustu se skrze svůj talent a život v prostředí lidí, jemuž se svou krutou zkušeností odcizil, snaží vrátit do světa, ve kterém už neměl žít. A protože je to svět surový, reaguje na něj podobným způsobem i ve své architektonické tvorbě, k níž se přes těžkosti a protivenství po útěku do Ameriky přece jen dostane. Jako by Bůh, který zemřel v Osvětimi, chtěl napravit svou neodpustitelnou chybu a architekt mu to vracel novou vizí stavby, v níž se božská naděje spojuje s nejdrsnějšími ohledy přírody v člověku a kdy se i Nejvyššímu připomíná, jak osudově je propojen s hmotou.
Současná migrantská paralela
Brutalista je zároveň mnohokrát viděný příběh o návratu Žida do společnosti, což by mohlo leckoho unavovat, přitom se ale pomalu ukazuje, že to, co konstruovalo lágry smrti – ponižování, povýšenost, předsudky a hlavně závist talentu –, ve společnostech dál přetrvává, ba vládne. Dokonce i v té zdánlivě nejsvobodnější americké zemi, která – jak hezky vystihuje citát Goetha použitý manželkou architekta Tótha Erzsébet – nechce věřit tomu, že „beznadějně zotročení bývají ti, kdo se domnívají, že jsou svobodní“.
Postava Žida jako nečlověka (všeobecně čitelný topos západních Dějin, tedy i topos dějin filmu) je tu zástupcem, znakem veškeré odlišnosti či jinakosti. Režisér Brady Corbet totiž vede jasnou paralelu k současnému boji proti migrantům, kteří ruší náš klid a jsou nanejvýš pracovní sílou či nadaným nástrojem zajímavé investice, nikoli emancipovanými lidmi se svou důstojností. Jinakost je dál przněna (sodomie) a ponižována i v krásném novém světě, v němž vládnou bohatí arogantní snobové, toužící po kreativitě a kráse, která jim bytostně chybí, a tak ji kradou od druhých, kde se dá. Krása a projevy nadání jsou pro ně výjimečné zboží, jež je dobré vlastnit, ale jen k zvýznamnění sebe sama, naplnění větší či menší duchovní prázdnoty.
I postava zdánlivě osvíceného mecenáše Harrisona, odhalená naplno až ve figuře jeho perverzního syna, se svým byznysovým myšlením podobá současnému „lídrovi svobodného světa“. I pro tu aktualizaci, která ve filmu je a každý si ji jistě umocní po svém, zdá se, má Brutalista tak nadšené přijetí. Vždyť kdo by se nezachvěl, slyší-li z plátna například větu: „My vás tu pouze trpíme, nic víc.“
Úspěch skrze čas
Klíčem k filmu je mnohovrstevnaté čtení slova brutal, brutální, na něž odkazuje název filmu. Zdá se, že půjde hlavně o průzkum zvláštního pohybu v dějinách architektury, v němž dominuje síla, mohutnost a drsnost hmoty nad jemností a sofistikovanou harmonií. Otázka ale je, kdo je brutální: ten, kdo v uměleckém díle přímočaře vyjadřuje esenci světa, v němž je nucen žít, nebo ten, kdo si takové dílo přivlastňuje jako někdo, kdo si chtěl jen pěkně opravit koupelnu a místo toho dostal hrubé betonové zdi a vysoké stropy?
Oscary vyhrála Anora, mezi herci Brody a Madisonová, česká naděje nevyšla |
Architekt Tóth je na jednom místě nucen odpovědět na otázku, proč si vůbec jako svůj obor vybral architekturu. Odpověď není rozhodně přímá, ale míří k jakési bytelné věčnosti díla, odolné vůči politickým vichřicím a dějinným pohybům, o nichž si lidé často myslí, že jsou božské, proto se také neustále v dějinách vracejí s nárokem na naplnění. Tak jako dnes zažíváme návrat krále a vizionářské nájezdy technologických miliardářů. Mecenáš Harrison svému Tóthovi rozumí i nerozumí. „Jak poetická odpověď,“ odvětí, přestože v Tóthově vyjádření je spíše hořkost životního prozření.
Kdo čekal od filmu oslavu moderní architektury a jejích principů, vhled do toho, jak architekt pracuje a jaké otázky musí řešit, se dočká i nedočká. Tóth jako dědic Bauhausu nechává mluvit prostor a jednoduchost linie, pročišťuje, čímž teprve prostorovost nalézá, včetně světla, které ve filmu hraje velmi důležitou roli.
Architektonický vrchol přichází v první polovině filmu. Tóthova přestavba domácí knihovny budoucího mecenáše Harrisona je zprvu katastrofa, skrze veřejný prostor se však časem (!) promění ve startovací úspěch, který mění losera ve světovou superhvězdu. Sekvence, v níž se knihovna po oživení představuje, je velmi krátká, světlo poznání, které tu do filmu pronikne, se už ale neztratí. Režisér Corbet celou scénu natočil jako společnou metaforu architektury i Tóthova (Židova) začínajícího nového života. Organická rozprava starého s novým, účelnost a idealismus v jednom, objevování nového smyslu tradice tam, kde bychom ho už nečekali.
Corbetovi se ve filmu daří udržovat dramatické napětí figur, jejichž charaktery vykresluje natolik detailně, že by obstály i samostatně na divadelním jevišti. Film jako zfilmované divadlo najednou získává ohromný náboj, který se v mnoha jiných snímcích ztrácí, takže drama v nich nahrazují slova (hlášky) nebo efekty technologií.
Thriller Konkláve ovládl ceny BAFTA. Čtyři trofeje si odnesl i film Brutalista |
Je to ale paradox, protože Corbet novou technologii využívá maximálně, nejen při stavbě brutalistního chrámu, kterou animuje „pixelací“, ale i pokusem vytvořit „autentický“ dobový obraz digitálně přepracovanou nápodobou filmového materiálu. Technologie nicméně drama posouvá, není jeho centrem, byť ho dokáže nést a možná i výrazně posílit. Řečeno „bauhausovou“ hantýrkou, technologie tu rozhodně není ornamentem, ale netvoří ani pohon či konstrukci stroje celé stavby.
U mramoru z Carrary
Adrien Brody v roli židovského architekta z Budapešti prakticky nezmizí z plátna, a tak je dostatek času sblížit se s ním. Tóthovy útěky před minulostí, kterou nedokáže nosit s sebou tady a teď, jsou pokusem zapomenout ve slasti, která je však jako vždy bezedná, a tudíž nenaplnitelná. A přece v úniku ze světa jako bychom se o sobě dozvídali nejvíce a přicházeli k sobě, což se ve filmu děje nejen Tóthovi, ale i Harrisonovi.
Až do určité hranice, za níž jen vyléváme své tělo a měníme se ve křečovitě se stahující shluk buněk. Tóth i v divokém extatickém úniku splývá s přírodou a slastí z ní, Harrison (Guy Pearce v hereckém projevu pečlivě tvaruje jeho křečovitě udržovanou tenkou slupku civilizace), zmítaný neustále otravnými potřebami moci (jsem lepší než génius, přinejmenším ho umím ovládnout), to nedokáže. Není vyloučeno, že je to i přímá nápověda pro interpretaci magické scény v toskánských skalách, kam se architekt a jeho mecenáš vydávají pro mramor z Carrary, proslavený starověkým Římem i Michelangelem.
Pochopit „tvrdé jádro krásy“, jak se jmenuje i druhá část filmu, není jen tak. V doteku skály musí být i vnitřní otevřenost a schopnost zbavit se sebe, i když má někdy extrémní podoby drogového či jiného rituálního vytržení, což sugestivně vyjadřuje strhující minimalistická hudba Daniela Blumberga, často divoce jazzově rytmizovaná a stále se rozjíždějící. Výtečně repetitivní hudební smyčka vystihuje i místo, kam Tóth v Americe doputoval a které skvěle hraje v jeho brutalistní stavbě – Pensylvánie, ocelové srdce průmyslové Ameriky. V magické scéně ve skalách, jak už bylo naznačeno, se dějí velké věci dějinného významu: převrací se totiž vztah otroka a pána a žádné další navracení do starých kolejí už to nezmění.
Materiál, který přetrvá
Zásadní roli v tom hraje žena, architektova manželka Erzsébet, z níž se v těle herečky Felicity Jonesové stává podobně pevný a věčný materiál, jakým je carrarský mramor. I lidé jsou jen materiál, který se opracovává a drží nebo nedrží formu. I lidé, ač se to nezdá, snad trvají...
Nominace na Oscara 2025: Vlny se nedočkaly, nejvíc jich má francouzský muzikál |
Za žádných okolností neztratit důstojnost, to se pěkně řekne, ale zatraceně těžko dělá. Erzsébet nezaváhá vlastně nikdy, protože síla argumentu, který přesvědčuje o božské moci génia, se nedá překonat jinak než násilím – a to je spíš projevem lidské slabosti než skutečné vnitřní síly a duševní rovnováhy. „Lidé se rodí svobodni a rovni co do důstojnosti a práv,“ píše se v poválečné Všeobecné deklaraci lidských práv a Erzsébet ve filmu názorně předvádí, jak je to myšleno a proč z takové pozice nelze ustoupit ani při vytváření nového (ne)řádu, jenž dnes zřejmě probíhá, a to nejen na globální geopolitické scéně.
Brutalita, surovost přírody, ale i lidské týrání a agrese. Veliký oblak prachu rozvířený filmem pomalu usedá a ztrácí se. I Brutalistu postihuje to, co se děje s každým uměním, jehož všeobecným vzorem, částí za celek, je tu architektura, tedy něco, co za umění ani považováno není (musí to být krásné, a ještě se v tom musí dobře žít). Energie filmu se mění ve vzpomínku: intenzivně pracuje, ale rychle vyprchává. Pochybností o opakování téhož již tolikrát viděného, o práci melancholie a sentimentu, o povinném pozitivním dovyprávění jako nadějném vzkazu lidstvu. Ale jádro, to nejmenší brutálně pevné jádro krásy zůstává. Snad…
