Dokážeme si představit, že další generace budou taky potřebovat přeložit Shakespeara? A dokážeme si představit, že by si další generace už Shakespeara přeložit nepotřebovaly?
Myslíte si, že s nástupem umělé inteligence literární překladatelství jako profese brzy zanikne?
V těchto otázkách jsou skryty veškeré problémy týkající se budoucnosti českých překladů a překladatelů. Zdá se, že končí doba stojící na překladatelích fanoušcích, kteří byli ochotni – zvlášť pokud za socialismu dlouho nemohli – překládat za pár korun a kteří udělali tu chybu, že po sametové revoluci nadšeně před nakladateli říkali věty typu „to bych přeložil klidně zadarmo“, případně „no jo, to se pak ňák dohodnem“, na což se z nakladatelských úst ozývalo: „Víc ti dát nemůžu, až jestli se to bude prodávat.“
Překladatelé se nechali opít rohlíkem, když si vybojovali, aby nakladatelé uváděli jejich jména na obálkách, ne pouze vzadu v tiráži. Jen tím stvrdili svou naivitu.
To je ten důvod, proč v Česku jsou někteří nakladatelé bohatí a mají třeba vilu, ale nenajdeme tu bohaté překladatele. Řekněme to ještě názorněji: v literárním světě je spousta nabídek, které by ti, kdo je dávají, nikdy sami nepřijali. A nejde rozhodně o prostředí, jako je například to právnické, kde by se za každou prkotinu fakturovaly tisíce.
Naivní představy
Jenže teď už je tato nadšenecká překladatelská generace mrtvá, stará či minimálně hodně unavená. A hlavně přišla o to poslední, co ji drželo u nevděčného řemesla.