Martin Moravec rozšířil sérii inteligentně vedených knižních rozhovorů s lidmi, kteří patří ke špičkám ve svých oborech a zároveň o nich dokážou vyprávět poutavě a srozumitelně, takže svět neurochirurgie (Vladimír Beneš), pilotů obřích dopravních letadel (David Hecl) nebo třeba kriminalistů (Josef Mareš) zvládají zprostředkovat i naprostým laikům.
Jde tak o další přírůstek do populárního žánru podrobných a zároveň nijak konfrontačních, ale spíše v laskavém duchu vedených knižních rozhovorů, jejichž tradici u nás lze stopovat ke Karlu Čapkovi a jeho Hovorům s TGM. Martin Moravec zajisté není Čapek. Stejně jako on ale začínal jako novinář a sloupkař jednoho z předních českých deníků, aby se propracoval k dráze spisovatele, nejprve orientovaného na biografie českých sportovců, třeba o biatlonistce Gabriele Koukalové (Jiná Gabriela Koukalová, 2018).
Podobně Adam Dolník jistojistě není TGM. Stejně jako on se ale nejprve prosadil v zahraničí jako – v dobrém slova smyslu – akademický grafoman a univerzitní profesor, který hovoří několika světovými jazyky a zuřivě cestuje po světě, takže získává rozhled přesahující tuzemskou provinciálnost. Dolník se totiž jako jeden z mála specializoval na problematiku terorismu ještě předtím, než 11. září 2001 došlo k útokům al-Káidy na Spojené státy americké.
Samá rizika
Ve správný čas byl na správném místě a po 11. září 2001 se stal žádaným badatelem, který teroristy a jejich oběti roky potkával a zkoumal přímo v terénu – od Čečenska (separatisté Šamila Basajeva) přes Ugandu (Desaterem se zaštiťující zabijáci Armády božího odporu) až po Pákistán (Rudá mešita v Islámábádu, kde vznikl Tálibán).
Na základě výzkumů ve skutečně horkých oblastech sepsal odborníky vysoce ceněné knihy, jež kupodivu dosud nebyly přeloženy do češtiny, jako Porozumět inovacím v terorismu (2007), Vyjednávání krize s rukojmími (2007), Průvodce terénním výzkumem terorismu (2013), Vyjednávání při obléhání Červené mešity (2016) nebo Porozumění povstání Armády božího odporu (2016).
Život akademika ale Dolník popisuje trochu jako kariéru vrcholového sportovce. Terénní výzkumy, přednášky, publikování odborných článků, sepisování grantových žádostí a vedení diplomových prací jinak očividně tvrdého a odolného Dolníka vyčerpaly, takže mu stejně jako jiným hrozilo totální vyhoření.
Specialista na barikádové situace, kdy se teroristé i s rukojmími opevní v divadle (Dubrovka 2002), škole (Beslan 2004) nebo mešitě (Červená mešita 2007), aby svět upozornili na svou kauzu a vznášeli politické požadavky výměnou za propouštění rukojmích, před vyhořením unikl, když se rozhodl teoretické poznatky uplatnit v praxi. Stal se tím, kdo firmám, rejdařům a rodinám pomáhá vyjednat návrat zaměstnanců, námořníků či synů a otců.
Finančně si prý pohoršil, ale realizuje se v adrenalinové a smysluplné práci, na jejímž konci bývá návrat uneseného, což se neobejde bez slz na tvářích, včetně té Dolníkově.
Čtenářsky kniha – rozdělená do čtyř tematických a jedné biografické kapitoly – funguje. Napětí střídá uvolnění, emocemi nabité a akčně laděné příběhy, které Dolník neustále sype z rukávu, nejsou samoúčelné, ale nesou pečlivě dávkované informace umožňující pronikat do světa únosů, logiky vyjednávání i taktiky vyjednavačů.
Čtenář se tak záhy ocitá v kufru zběsile ujíždějícího auta s pistolí u hlavy. Myslí si, že nepřežije. Rychle se ale dozví, že ve světě každým rokem dojde ke třiceti tisícům únosů, z nichž většina končí propuštěním. Nejrizikovější jsou první hodiny, kdy vystresovaní únosci s rukojmím kvaltují do úkrytu.
Rukojmí pak nejčastěji umírají při pokusu utéct nebo když je únoscům chce vyfouknout konkurenční gang či teroristická skupina. Nejrizikovější je však snaha rukojmí osvobozovat s pomocí špatně vycvičených vojenských jednotek, k čemuž se uchyluje Rusko a země třetího světa.
Rychloobrátkové zboží
Podle Dolníka jsou únosci svého druhu obchodníci. Podnikají na specifickém trhu, kde figurují jeden prodejce a kupující. Obě strany se potřebují, to do dynamiky vyjednávání vnáší jistou logiku, předvídatelnost a příslib realizace transakce.
Každý únos je však podle Dolníka jiný. Pokud je unesených více, únoscům se vyplatí jednoho zabít a zvýšit tak výkupné za ostatní. Pokud jsou únosci kriminálníci, netrvá vyjednávání dlouho. Pokud ale jde o teroristickou skupinu, jako byl Islámský stát, který kontroloval teritorium, na němž rukojmí držel, při vyjednávání nespěchá a řekne si o vysoké částky. Problémem také je, když se do role vyjednavače pasuje sám unesený a rodině před únosci radí, jaký účet má ještě vybrat a jaký mercedes prodat.
Specifickou kategorií jsou pak „únosy“, kdy si vzájemně znepřátelené státy zadržují občany, aby zvýšily své páky při vyjednávání sporných témat. Vše je dále komplikováno právě tím, když nejde jen o peníze, ale vznášení politických požadavků. Nebo když je únosce dostatečně movitý a zároveň vlivný kmenový náčelník nebo mafián a shromažďování rukojmích chápe jako bizarní investiční produkt, kterého se vbrzku nehodlá vzdát a ještě neví, za co a s kým ho smění.
Ostatně k únosům dochází nejčastěji v zemích, kde je slabá a zkorumpovaná centrální vláda, která mimo hlavní města nedokáže vymáhat právo a spravedlnost, takže si zbytek země jako svá soukromá léna rozparcelují kriminální gangy, povstalecké milice a vlivné rody, které si tam s lidmi dělají, co chtějí.
Čtyřiačtyřicet tisíc zemřelých a velké ticho. Kolem nás staví pomníky obětem covidu, my děláme mrtvé brouky |
Nicméně existují pravidla a postupy, které většinou fungují. Předně Dolník doporučuje čekat, až se únosci sami ozvou. Nemají se aktivně kontaktovat. To by signalizovalo slabost a zvyšovalo požadavky. Ticho totiž patří k nejsilnějším komunikačním zbraním. Je natolik nepříjemné, že se ho lidé snaží zaplnit a u toho řeknou i něco, co nechtěli.
Jakmile samotní únosci volají stále častěji a přitom křičí a vyhrožují, zní to děsivě, ale jde o neklamnou známku toho, že vyjednávání spěje ke konci a oni ještě naposledy zkouší vyhádat něco navíc. Hlavní zbraní únosců jsou emoce těch, koho vydírají. Jak říká Dolník: „Sice mám za sebou spoustu únosů a v tomto oboru patřím ke světové špičce, ale zároveň jsem táta čtyř dětí. Kdyby se některému z nich něco stalo, také bych nedokázal jednat racionálně a potřeboval, aby mi někdo poradil.“
Nejdelší známé únosy sice prý zabraly několik let, v průměru ale trvají dva týdny: „Mnoho z únosců bere rukojmí jako rychloobrátkové zboží: zajmou jednoho, vyždímají z jeho rodiny, co jde, za týden ho pustí a unesou dalšího. Jde jim o kvantitu, nikoli kvalitu.“ Únosci totiž rukojmí nechtějí dlouho skrývat a riskovat, že se jim něco stane nebo o ně přijdou, takže by nevydělali nic. Chtějí peníze. A jelikož bývají líní, těší se na víkend a tlačí na ně jejich vlastní manželky či šéfové, nechtějí únos protahovat.
Smlouvání jako na trhu
Vyjednavač přitom nechce vyjednat co nejnižší výkupné. Chce, aby se rukojmí dostal co nejdříve a co nejbezpečněji domů. Cesta k tomu ale paradoxně vede přes tzv. rezistenční vyjednávání. Jde o vyjednávání, během něhož se klade odpor, aby měli únosci pocit, že se při handrkování nadřeli a vyhádali si nejvyšší možné výkupné. Jde o to, aby dostali míň, ale byli spokojenější.
Podle Dolníka je to jako s prodejem domu. Pokud dům prodám horko těžko za čtyři miliony a hledání kupce zabere měsíce, budu s výsledkem spokojenější, než když dům v pondělí ráno nabídnu za milionů osm a v úterý bude pryč. To budu mít pocit, že jsem cenu podstřelil a mohl vydělat víc.
Když úředníci čárají do písku. Před sto lety vznikly umělé hranice, kvůli nimž se válčí dodnes |
Proto únosce žádáme o dodatečný čas na sesbírání dalších peněž, i když už je máme pohromadě. Proto zprvu nabízíme částky, o kterých víme, že je únosci odmítnou, a poté přihazujeme stále menší kopičky a přetahujeme se o každý dolar, aby nabyli dojmu, že již nedokážeme sehnat ani o cent víc.
Jde o to, postupně nalézt bod, kdy jsou přihazované částky natolik malé, že se únoscům vyplatí rukojmího propustit, shrábnout výkupné a unést někoho dalšího. Vyjednávání přitom podle Dolníka v průměru končí na částce ve výši 8 % původního požadavku únosců.
Naopak neklást odpor a zaplatit hned prý vyjednávání spolehlivě prodraží a protáhne. Únosci rukojmího nepropustí a řeknou si o mnohem více, protože pochopí, že spíše než nahánět další nešťastníky se vyplatí postarat o zlaté vejce, na které natrefili.
Zde se dostáváme k jádru knihy, které je relevantní i pro každodenní život. Podle Dolníka je totiž cílem jakéhokoli vyjednávání ovlivnit druhou stranu tak, aby jednala, jak chci já, ale přitom měla pocit, že jde o její vlastní rozhodnutí. Často jde o to, druhou stranu přesvědčit, že pokud náš návrh neakceptuje, o něco přijde, protože lidé ztráty nesnáší.
Hrozba ztráty tak vytváří větší tlak než příslib zisku. Proto lépe funguje reklama, která vyčíslí, kolik proděláte, pokud nezateplíte dům, než reklama, která slibuje, kolik ušetříte, když ho zateplíte. Proto se únoscům zas a znovu taktně připomíná, že pokud rukojmímu ublíží, dost možná nedostanou nic.
Nicméně abychom kohokoli dokázali o čemkoli přesvědčit, musíme ho nejprve pochopit. Dolník působí až jako věrozvěst aktivního naslouchání, slibujícího proměnit svět v lepší místo. Knihou se totiž vine jeden velký povzdech: povzdech nad tím, jak moc rádi mluvíme o sobě a svých názorech, ale nedokážeme naslouchat druhým. Ignorujeme, co je pro druhé důležité, a místo toho je hodnotíme podle svých vlastních kritérií a jako bernou minci jim nutíme své vlastní zkušenosti. Proto jsou lidé tak vděční, když je někdo vyslechne.
Jak pravil Mohamed
Celkové vyznění autobiograficky laděné knihy lze opsat slavným výrokem přisuzovaným Prorokovi, který v našich končinách dnes není zrovna populární: Pánové, teď jsme se vrátili z vítězné bitvy domů. Bylo to drsné, ale při studiu terorismu i vyjednávání s všemožnými lotry všude možně po světě jsme obstáli. Nenechte se ale mýlit, to byl jen malý džihád. Teď nás čeká daleko obtížnější džihád velký. Totiž boj s každodenním pokušením. S pokušením donekonečna žvatlat jen o sobě, přebíjet historky druhých těmi svými a ptát se jen na to, co je důležité pro nás, ne pro druhé.
Pokud by tedy byla možnost zeptat se Dolníka na to, co je důležité pro autora této recenze, nikoli pro Dolníka a spoluautora knihy Moravce, padla by jistě otázka, proč se ani po více než roce Izraelcům nedaří vyjednat propuštění rukojmích Hamásu v Gaze.
Podobně by padla otázka k dalšímu tématu, o kterém kniha mlčí, totiž o největším jednorázovém únosu v 21. století, který se týkal tisíců jezídských žen odvlečených Islámským státem do sexuálního otroctví.
Nebo otázka, proč si Dolník myslí, že kromě používání dronů nejsou teroristé příliš inovativní, když se ve skutečnosti novým hitem posledních let namísto sebevražedných atentátů stává hloubení tunelů a válčení pod zemí, navíc kombinované právě s unášením lidí.
Autor působí na FHS UK, napsal knihy Velká blízkovýchodní nestabilita (2018) a Nad Evropou půlměsíc (2024)
