Čerstvě zvolený americký prezident Donald Trump oznámil, že se staronovým šéfem Imigrační a celní správy (U.S. Immigration and Customs Enforcement, ICE) stane opět Thomas Homan, jenž se mimo jiné proslavil výrokem, že „pokud jste spáchali trestný čin tím, že jste v této zemi nelegálně, měli byste se cítit nesví a bát se“. Trumpovi voliči se již těší, že se od příštího roku znovu rozjede „deportační mašinerie“, ovšem ta se ve skutečnosti nikdy nezastavila. Spojené státy jsou národem přistěhovalců, ale od roku 1882 až do současnosti mají na kontě více než 57 milionů deportovaných.
Imigrantský sen často skončil deportací. FOTO Getty Images
Již od roku 1798 měl americký prezident právo v době války deportovat „cizí nepřátele“ a politické radikály, v padesátých letech 19. století si zase některé protestantské státy Unie jako například Massachusetts prosadily deportace irských katolíků. Samostatnými kapitolami deportační historie byly vnitroamerický „přesun“ více než 70 tisíc původních obyvatel na západ od řeky Mississippi nebo násilné navracení uprchlých otroků ze Severu na Jih.
Pryč s Mexičany, Číňany a alkoholiky
Jak ve své knize The Deportation Machine: America’s Long History of Expelling Immigrants (2020) připomíná historik Adam Goodman, moderní deportační moloch se skutečně zrodil až na konci devatenáctého století. Americké státní i federální úřady využívaly především institut deportace a pak tzv. dobrovolný odchod: ve více než 90 procentech se zajištěný migrant „rozhodl souhlasit“ s tím, že bude deportován, a vyhnul se tak formální zdlouhavé proceduře. Třetí možností byla tzv. samodeportace, když se migranti pod vlivem cíleně vyvolávaných zastrašovacích kampaní a atmosféry strachu nezřídka prostě rozhodli odejít sami.
Deportační pravidla byla zprvu šita na míru konkrétní sociální skupině, rase či národu. Historička Torrie Hesterová upozorňuje, že jeden z prvních federálních deportačních zákonů z května 1882 zakazoval zprvu jen na deset let jakékoli přistěhovalectví pracovníků z Číny a deportace čerstvě přišedších se rozšířila i na ty čínské dělníky, kteří již v zemi legálně pobývali. Teprve poté, kdy se Čína stala válečným spojencem USA proti Japonsku, Kongres tyto diskriminační protičínské zákony v roce 1943 zrušil.
Stav nouze a nasazení armády. Trump potvrdil způsob deportací migrantů |
Ale tyto zákony nebyly ojedinělé. Další deportační nařízení po roce 1910 mířila na prostitutky, alkoholiky a ty, kdo se provinili proti vágně definovaným dobrým mravům. Počty deportovaných se v této době pohybovaly spíše v nižších jednotkách tisíců. Příčinou byly nejasné definice deportačních přečinů i to, že Úřadu pro přistěhovalectví chyběly rozpočet i personál pro nejednoduchá vyšetřování.
Na počátku dvacátých let však deportační režim začal vzkvétat mimo jiné i proto, že začal lépe využívat nové technologie, prostředky a nástroje, jak lidi identifikovat, zadržet a přes velké vzdálenosti dopravovat. Historik Ethan Blue v knize The Deportation Express. A History of America through Forced Removal (2021) popsal, jak deportace výrazně „zprůmyslnila“ železnice, jejíž rychle se rozvíjející síť propojovala věznice, nemocnice, azylové domy, detenční zařízení a přístavy, odkud byli deportovaní vraceni zpět do světa.
Válečné nádechy, poválečné výdechy
Po první světové válce se Kongres snažil omezit přistěhovalectví nejen z Číny, ale z celé Asie a také ze zemí jižní a východní Evropy. Imigrační zákon z roku 1924 stanovil na základě sčítání lidu z roku 1890 dvouprocentní imigrační roční limity pro každou národnost, která již ve Spojených státech žila. Počet deportovaných rychle stoupal, z 4283 v roce 1922 na 16 000 o osm let později.
Během první světové války Američané nejprve lákali do své země mexické dělníky, aby je po vypuknutí hospodářské krize v roce 1929 a rapidního nárůstu nezaměstnanosti zase obviňovali, že jim ubírají pracovní místa. S rostoucím napětím a xenofobií se proto nemálo Mexičanů raději „samodeportovalo“. Najdeme tu zajímavé paralely se současností: novinář Alex Wagner z listu The Atlantic s ironickým odkazem na Donalda Trumpa napsal, že v roce 1929 se republikánským prezidentem stal „středně úspěšný podnikatel“, který nikdy předtím nezastával volený úřad, ale zato sliboval, že sníží imigraci o 90 procent.
Pod záštitou Herberta Hoovera, ale bez opory v zákoně či ústavě zahájili federální i státní úředníci tzv. repatriační kampaň, na veřejných místech zatýkali čerstvé přistěhovalce i legální občany mexického původu a nakládali je do nákladních aut, autobusů nebo vlaků směřujících do Mexika. V roce 1931 bylo při jedné z losangeleských razií v parku La Placita shromážděno a deportováno více než 400 lidí. Ve 30. letech 20. století takto odešlo nebo „bylo odejito“ od 400 tisíc po jeden milion převážně Mexičanů.
Razie však ekonomiku nenakoply a Hoover v roce 1932 s obhajobou prezidentského mandátu neuspěl, nicméně ani jeho nástupce prezident Franklin D. Roosevelt tzv. repatriační razie oficiálně nezastavil. Ukončila je až druhá světová válka, během níž se Spojené státy opět nadechly, aby nasály nové potřebné dělníky a zemědělské pracovníky. Dohodly s Mexikem program Bracero (podle španělského výrazu pro manuálního pracovníka), jenž umožnil dělníkům z Mexika, tzv. braceros, pracovat legálně na krátkodobé smlouvy a za stejnou mzdu jako Američané na stejné pozici ve stejné oblasti.
K tomu měli mít i zdarma ubytování, zdravotní péči a dopravu zpět do Mexika poté, co jim vypršela smlouva. V letech 1942 až 1964 tak hlavně do Texasu a Kalifornie zamířily více než 4,6 milionu Mexičanů. Jenže ve stejnou dobu do USA proudily i statisíce Mexičanů bez povolení, jimž zaměstnavatelé dávali nižší mzdu než domácím pracovníkům.
Po skončení války a demobilizaci ale tato opatření vyvolávala zlou krev a opět rostly protimexické nálady. Vláda musela reagovat a v roce 1954 navrhl ministr spravedlnosti Herbert Brownell mladší později pejorativně nazvanou operaci Wetback (hanlivé označení mexických přistěhovalců). Desítky tisíc migrantů byly náhle zatčeny a nahnány do autobusů, lodí a letadel. Oficiálně mělo být deportováno až 1,3 milionu lidí, skutečný počet se ale podle historičky Kelly Lytle-Hernándezové blížil spíše k hranici 300 tisíc. Ačkoli operace Wetback rozzlobenou veřejnost dočasně uklidnila, program Bracero platil ještě deset let, neboť ekonomicky rostoucí země levnou pracovní sílu stále potřebovala.
Nová vlna deportací
Historik Daniel Kanstroom v knize Deportation Nation: Outsiders in American History (2007) vysvětluje, že novou vlnu deportací umožnily bezpečnostní zákony přijaté v roce 1996 po teroristickém bombovém útoku v Oklahoma City v dubnu 1995. Zpětně se totiž výrazně rozšířily trestněprávní důvody pro deportaci a vyhoštění a vytvořily nový typ zjednodušeného řízení o vyhoštění, umožňujícího použít tajné důkazy proti obviněným z teroristické činnosti.
Také po útocích 11. září 2001 byl podle Kanstrooma deportační režim využit – či spíše zneužit – pro řešení nikoli imigračních, ale bezpečnostních problémů spojených s bojem proti terorismu. V letech 2001 až 2004 činil celkový počet formálně deportovaných více než 720 tisíc, zatímco počet osob nucených k „dobrovolnému odchodu“ přesáhl čtyři miliony.
Trumpovo snění a Bidenova realita
Když tedy Donald Trump usiloval o svůj první mandát, deportační mašinerie již běžela na plné obrátky, přesto z migrace dokázal učinit důležitý bod své kampaně. Mexické přistěhovalce paušálně označoval za zločince, pašeráky drog a násilníky a slíbil, že postaví velkou zeď na jižní hranici. Během prvního týdne ve funkci podepsal řadu exekutivních příkazů, v nichž kromě stavby zdi žádal přijetí dalších 10 tisíc příslušníků ICE a 5 tisíc agentů pohraniční stráže a zakazoval přistěhovalectví ze sedmi většinově muslimských zemí.
Trump ale jen navazoval na své předchůdce včetně Baracka Obamy, nový byl snad jen důraz na samodeportace, k nimž přispívaly Trumpova protiimigrační rétorika a varování, aby se údajní nelegálové báli i jen ohlédnout přes rameno. Jenže spíše než aby přistěhovalce bez dokladů donutil k odchodu ze země, většinu z odhadovaných 10 až 12 milionů zahnal do šedé zóny, kde ze strachu z kontaktu s úředními osobami nechodí do obchodů, k lékaři či do škol.
Miller a Homan, muži pro deportace z USA. Trump vybral bojovníky proti imigraci |
Deportační mašinerie a její infrastruktura narážejí na své fyzické limity bez ohledu na to, kdo v Bílém domě vládne. Právě skončená předvolební kampaň byla totiž ve znamení imigračního paradoxu: Trump tvrdě kritizoval Kamalu Harrisovou za údajně katastrofální imigrační politiku demokratické administrativy, postavil na tom svou kampaň a vyhrál. Co na tom, že prezident Joe Biden vyhostil o miliony migrantů více, než se kdy podařilo Trumpovi. Zrušil sice desítky Trumpových imigračních opatření, ponechal ale v platnosti možnost vyhostit osobu, která v nedávné době pobývala v zemi, kde se vyskytovala přenosná nemoc, v tomto případě covid-19. Jen během prvních dvou let ve funkci tak Biden mohl vyhostit více než 2,8 milionu lidí, zatímco Trump se za celé období zbavil „jen“ dvou milionů lidí.
Mašinerie v praxi
Vyhoštění probíhá rychle a bez soudního řízení, zato k deportaci může úřad přistoupit až po rozhodnutí imigračního soudce – a to někdy trvá měsíce i roky. V květnu 2023 sice skončila platnost zdravotní klauzule, i tak ale Biden stačil do května 2024 vyhostit nebo vrátit 775 tisíc lidí; Trumpův „rekord“ v počtu vyhoštění za jeden rok dosáhl maximálně 612 tisíc.
Karavana migrantů se po vítězství Trumpa rozpadla. USA přesto čekají davy |
Každá z prezidentských administrativ se navíc musí rozhodnout, jak peníze alokovat – buď se imigrační agenti zaměří na plošné deportace a pak celková čísla rostou, anebo se věnují na cílené vyhledávání nebezpečných jednotlivců s kriminálním pozadím. Mimo Mexiko se musí lidé z pochopitelných důvodů deportovat letecky, ale flotila smluvních partnerů ICE je omezená a ne zrovna levná.
No a některé země jako například Venezuela své občany deportované z USA nepřijímají vůbec, jiné jako třeba Brazílie to z pohledu Washingtonu komplikují složitým papírováním. A aby letecké speciály s deportovanými přijímaly země jako Kuba či Čína, museli Bidenovi diplomaté vyvinout značné úsilí. A s úspěchem můžeme pochybovat o tom, že se zrovna Pekingu nebo Havaně bude líbit Trumpův nápad použít k deportacím americká vojenská letadla.
