Když si přečtete něco víc o irácko-íránské válce tankerů, která se odehrála před čtyřiceti lety (1984–1988), musíte se občas štípnout, zda náhodou nesledujete čerstvé agenturní zpravodajství.
Obě situace si jsou tolik podobné! Nabízí se proto otázka, zda si třeba americký ministr obrany Pete Hegseth před rozhodnutím zaútočit na Írán neobjednal u svých vojenských historiků přednášku na toto historické téma, aby se některých chyb vyvaroval.
Zjevně ale ne. Zatím Hegsethův přístup připomíná spíše režiséra Kohoutka v podání Ladislava Smoljaka z hudební komedie Trhák (1981), který si chtěl za každou cenu prosadit svou, a proto odmítl komunikovat se scenáristou Jíšou (Z. Svěrák), jenž razil jinou koncepci, a škodolibě mu například odmítl proplatit zanedbatelné náklady na ubytování.
Američané tehdy – stejně jako dnes – zanedbali protiminovou ochranu. Nečekali, že Írán miny naklade v mezinárodních vodách, a proto minolovky v konvojích neměli.
Přitom ze špatně pochopeného Jíšova scénáře vznikly štábu násobně větší prostoje a škody. Americká situace je obdobná – nemluvě o tom, že Donald Trump stále více připomíná produkčního Šuse v podání Petra Čepka z téhož filmu. Jako by se Bílým domem neslo zuřivé brblání: „Jak je ta válka blbá, tak je drahá!“
Harašení před střetem
Začněme nejprve historickými rozdíly. Když nespokojení Íránci v roce 1979 svrhli režim šáha Rezáa Pahlavího, málokterý z nich si dokázal představit, že jejich zemi už brzy čeká jeden z nejkrvavějších konfliktů 20. století. V irácko-íránské válce (1980–1988) zahynulo nebo bylo zraněno více než 1,5 milionu lidí. Došlo při ní na bodákové útoky i chemické zbraně a svojí brutalitou, primitivními metodami boje i fundamentalismem v sobě zkombinovala to nejhorší z nesmiřitelnosti náboženských válek, masovosti první světové války a brutality moderních konfliktů.
