Jenže Alexander Sarovic a Fedir Petrov nabízejí v magazínu Der Spiegel demografický pohled na ukrajinský venkov pomocí reportáže a fotografií. S pesimisticky znějícím titulkem V zemi docházejí lidé.
Danylo Namys se přihlásil do armády jako dobrovolník. Padl těsně po svých 19. narozeninách v září 2023. Měl velkorysý pohřeb v rodné Horodni a ve městě stále visí billboard s jeho portrétem. Hlavně proto, že Danylo byl jedním z nejmladších padlých Ukrajinců.
Pro lidi zvyklé na romány typu Na západní frontě klid, na to, že do války rukovali středoškoláci, na tom nic výjimečného není. Jenže Ukrajina se tomuto modelu brání. Odvádí muže až ve věku 25 let (donedávna 27 let), aby mohla fungovat jako společnost. Tušíte vůbec, že ukrajinským vojákům je v průměru 40 let?
Tak se země pokouší čelit úpadku, ale marně. Andrij Bohdan, starosta Horodni, to přibližuje. V 80. letech v ní žilo 16 tisíc lidí, dnes jen 11 tisíc. Po rozpadu Sovětského svazu zkrachovala továrna na televizory, pak bylo zrušeno vojenské letiště a lidé začali jezdit za prací do ciziny.
Kdy podle vás skončí válka na Ukrajině?
Na bývalém letišti podniká Oleh Korotkyj. Zpracovává dřevo na vývoz. Ve Francii z něj dělají drahý nábytek, ve Španělsku víčka ke krémům, ale Ukrajina se na přidané hodnotě nepodílí. Z jeho 30 zaměstnanců dva padli, dva jsou nezvěstní, jiní byli odvedeni nebo se schovávají před odvodem. Tam, kde dříve žilo 800 lidí, je jich dnes méně než 300.
Tři roky od ruské invaze přijde na akci na podporu Ukrajiny i prezident Pavel |
Celé to shrnuje demografka Ela Libanová v Kyjevě. Po vyhlášení nezávislosti měla Ukrajina 51 milionů obyvatel. Dnes se odhaduje, že na území ovládaném Kyjevem žije jen 29 milionů lidí. Pro zachování prosté reprodukce obyvatel je třeba průměrná plodnost 2,1 dítěte na jednu ženu. Na Ukrajině už klesla pod 1.
Zní to pesimisticky, ale je užitečné si těchto trendů všímat. Mluví se o poválečné rekonstrukci Ukrajiny. Ta se však nebude týkat jen přímých válečných škod, ale i širšího úpadku včetně společenského a demografického.
Výběr z The New York Times
Jak vážně máme brát Donalda Trumpa a jeho ulítle působící nápady? Třeba převzít Gazu, aby z ní američtí developeři udělali jakousi riviéru. Je u pláže, tak co. Ten plán se vykládá různě.
Alarmistický pohled nabízí nositel Pulitzerovy ceny Thomas Friedman v listu The New York Times. Podle něj nejde jen o Blízký východ, ale je to nahlédnutí do mikrokosmu problému, kterému USA čelí. Poukazuje na rozdíl mezi prvním a druhým mandátem prezidenta Trumpa.
V prvním období byl Trump obklopen nárazníky: pomocníky, tajemníky kabinetu a generály, kteří odráželi či omezovali jeho nejhorší impulzy. Ve druhém období je Trump obklopen jen zesilovači: poradci, sekretáři, senátory či kongresmany, kteří žijí ve strachu z jeho hněvu či z toho, že je napadnou digitální davy rozpoutané Elonem Muskem, pokud by vybočili z řady.
Kde začíná „odpudivá bytost“? Pokud se Trump sám chová odpudivě, dává za pravdu Petru Pavlovi |
Kombinace rozpoutaného Trumpa, nespoutaného Muska a byznysového establishmentu je receptem na chaos doma i v zahraničí. Proto Trump funguje víc jako kmotr než prezident. Ve stylu: „Máte tam pěkné území (Grónsko, Panama, Gaza), byla by škoda, kdyby se mu přihodilo něco špatného…“
Střízlivější, někdo by řekl přízemnější pohled nabízí Alex Winston na webu The Jerusalem Post. Vysvětluje politiku typu něco za něco: „Začnete nabídkou tak pobuřující, že posouvá hranice dosud možného. Když nevyhnutelně narazíte, vyjednáte něco, co je daleko méně extrémní, ale stále ještě výhra.“
Jsme-li u Pásma Gazy, výhrou by nebylo, kdyby ji USA skutečně převzaly, ale něco jiného. Arabské země jako Egypt či Jordánsko jsou pobouřeny možností, že by měly ubytovat dva miliony Gazanů. Ale v rámci odmítnutí mohou samy reagovat, nabídnout vlastní alternativy či podíly na řešení krize, což odmítaly. Trumpova kalkulace může být taková, že už pouhý návrh americké kontroly nad Gazou otřese arabský svět do akce.
Alex Winston to celé shrnuje. Klíčem k Trumpově uvažování není doslovný výklad jeho slov, ale jejich schopnost přerámovat debatu. Tím, že usiluje o nemožné maximum, činí dosud nemyslitelné – třeba podíl Egypta a Jordánska na rekonstrukci Gazy – náhle racionálním, hodným debaty.
