V příloze Lidových novin Orientace z 18. června 2022 vyšel hezký článek Martina Rychlíka o tom, jak se v mnoha oblastech lidského konání včetně výzkumu rozmohlo všelijaké kvantitativní hodnocení a žebříčky výkonnosti. Vyznělo to do značné míry jako kritika takových snah. Jak je to ale tedy s hodnocením právě vědecké výkonnosti různých vědeckých institucí, vědeckých týmů a jednotlivých badatelů?
Situace je jednoduchá v případě výzkumu a vývoje (většinou firemního), orientovaného na něco komerčně využitelného. Zásadním kritériem takového „aplikovaného“ výzkumu je komerční úspěšnost jeho výsledků (ve skutečnosti je ale většinou uznávána i jen potenciální aplikovatelnost výsledků takového výzkumu, k praktickému využití zhusta ani nikdy nedojde).
Mnohem složitější je to však u výzkumu základního, jehož cílem je „objevování dosud neznámého“. Hlavními výsledky základního výzkumu bývají odborné publikace, v nichž badatelé sdělují svým kolegům ve světě, co objevili. Mohlo by se tedy zdát, že čím více vědeckých publikací daný badatel uveřejnil, tím je lepší; a takové kritérium se u nás před lety skutečně používalo. Je ale absurdní: kvantita je přece něco úplně jiného než kvalita. Jenže jak se pozná ta „kvalita“? A dá se nějak měřit?
