Profesorka psychologie Lenka Šulová z Karlovy univerzity jezdí řadu let po Evropě. S kolegy z Francie, Německa, Švýcarska, Norska či Švédska buď přímo zkoumá, či probírá problematiku rané interakce matky a dítěte. Na jednom takovém výzkumu pracovala mezi lety 2000 a 2006 s francouzskými kolegy.
„Francouzi byli tehdy v podobné situaci jako my nyní, snažili se zjistit, jaké je optimální výchovné prostředí pro malé děti,“ přibližuje psycholožka. Tým vědců měl tehdy k dispozici desítky natočených hodin, na nichž bylo zaznamenané, jak se chová dítě k matce a jak k vychovatelce. Říká se tomu mikroanalýza. „Sledovali jsme jejich pohyby, pohledy, doteky...“ vzpomíná na bádání Šulová.
Máma je opora
Ze zkoumání vyplynulo, že se dítě chová jinak k vychovatelce a jinak k matce. „Samozřejmě, s vychovatelem to přežije, bude najedené a tak dále, ale dítě mnohem méně experimentuje, méně si hraje. S mámou naopak mnohem více udržuje oční kontakt, víc se jí dotýká. Její přítomnost je pro dítě osobnostní opora. Když má možnost volby, vždycky si jednoznačně vybere mámu,“ přibližuje Šulová závěry, ke kterým dospěli. Zdůrazňuje, že pokud rodiče věnují dítěti čas, pomohou mu vybudovat si pocit sebejistoty, svůj sebeobraz.
„Je to jejich vklad do dalšího psychického života potomka, do jeho budoucnosti,“ říká psycholožka. Podle ní si už i západní Evropa, země jako Francie, Belgie, Nizozemsko, kde vždy upřednostňovali v raném věku kolektivní péči, začíná uvědomovat její negativní dopad na vývoj dítěte. Například americká Harvardova univerzita nyní spravuje internetové stránky developingchild.harvard.edu, kde hájí individuální péči o děti, vše dokládá výzkumy a snaží se tuto problematiku dostat do veřejného povědomí.
V Česku je to dnes tak, že už dvouleté děti mohou do mateřské školy nastoupit, pokud s tím školka souhlasí a má pro ně místo. Starší děti mají vždy přednost. To, o čem se nyní opět vehementně diskutuje, je rok a půl stará novela školského zákona. Podle ní by dvouleté děti od roku 2020 měly mít nárok na místo ve školce.
Když ministerstvo školství s novelou přišlo, odůvodňovala to tehdejší sociálnědemokratická ministryně školství Kateřina Valachová slaďováním rodinného a pracovního života. Resort zdůrazňoval, že i nadále bude konečné rozhodnutí na rodičích. Můžou dvouleté dítě umístit do školky nebo ho nechat doma. Už tehdy proti této novince protestovali zejména psychologové, dále pak mateřské školy, ale i někteří poslanci, odboráři. Přidal se i prezident Miloš Zeman, který kvůli tomuto bodu novelu zákona nepodepsal. Poslanci jeho veto přehlasovali a zákon v polovině roku 2016 schválili.
Když to doma nejde
Tím to ale neskončilo. Kvůli zrušení nároku na místo ve školce pro dvouleté následně vznikla petice, kterou zorganizovali vysokoškolský pedagog Marek Herman a speciální pedagog Jiří Halda. Aktuálně je pod ní přes patnáct tisíc podpisů. Podle Hermana a Haldy dávají dnes ženy často přednost práci před výchovou dítěte a neuvědomují si, že dítě potřebuje do tří let hlavně matku. Kritika směřuje i k tomu, že by se kolektivní zařízení mohlo stát pro tak malé dítě každodenní rutinou. Stát navíc podle nich dává rodinám signál, že umístit dvouleté dítě do předškolního zařízení je v pořádku, že do školky patří.
Omluvenky a žádanky pro pětileté děti. Rodiče i učitelé ve školkách si stěžují na ‚buzeraci‘ |
Právě toho se v některých mateřských školách bojí. „Obávám se situace, že možnost dát dvouleté dítě do školky začnou lidé vnímat jako nutnost, aby náhodou něco takzvaně neprošvihli,“ říká například ředitelka táborské mateřské školy Kollárova Vlasta Vychodilová. A její kolegyně z pražské MŠ Národní Šárka Matoušková dodává: „Jistě se vyskytnou i takové případy, kdy osobní či profesní zájmy matky budou nadřazeny zájmu dítěte.“ Petici zmíněných pedagogů naposledy podpořili i senátoři, kteří uspořádali minulý týden veřejné slyšení a shodli se, že pro tak malé děti není školka vhodná.
Vždy je to ale nakonec rodič, který řeší svou momentální situaci, a je jen na něm, jak bude o jeho dítě postaráno. Existuje bezesporu řada těch, kteří se nemohou věnovat svému dítěti tak intenzivně, jak by si přáli. Například jde o rodiny s podprůměrným příjmem nebo matky samoživitelky.
„Následnou péči o svého potomka řeší na konci rodičovské téměř všichni rodiče. Řada států i organizací finančně podporuje dostupnou péči o znevýhodněné děti, aby nebyli rodiče, kteří si jesle či školku nemůžou dovolit, ještě víc ohroženi chudobou,“ ukazuje jiný pohled na věc psycholožka Eliška Kodyšová, stojící v čele společnosti pro zdravé rodičovství Aperio.
Mateřská škola ale může být tou lepší variantou ještě v mnoha dalších případech. Například pokud není domácí prostředí zrovna nejideálnější, třeba když se rodiče nacházejí ve vztahově vyhrocené situaci a stojí před rozvodem. Jsou i tací, kteří považují dítě spíše za brzdu své kariéry nebo na ně nemají dostatek energie a odkládají ho k tabletu či televizi, „Setkávám se ve své praxi s tím, že některé matky mateřskou dovolenou psychicky neunesou, jsou nespokojené, vylévají si zlost na dítěti a pak je trápí výčitky svědomí z toho, že jsou špatné matky,“ přibližuje jednu z mnoha reálných situací Šulová.