Daně vnímá většina lidí jako nutné zlo. V lidské přirozenosti je však i něco úplně jiného. Pokud jdou daně na dobrou věc, někteří lidé se z nich umí radovat. Dokazuje to výzkum amerických vědců vedených Williamem Harbaughem z University of Oregon.
Starost o to, jak se mají druzí, je pro lidskou společnost typická. Projevuje se ve dvou formách. První z nich je „dobrý pocit“ z dobrovolného daru potřebným. Takové jednání není úplně nezištné, protože dárce dělá dobře i sám sobě.
Vedle toho předpokládají psychologové i existenci tzv. čistého altruismu. Ten se projeví příjemným pocitem, jenž pramení ze samotného faktu, že se potřebným dostalo pomoci. Ať to stálo cokoli.
Nakolik se oba mechanismy promítají do našeho jednání? Na to se pokusil Harbaugh odpovědět experimentem, v němž sledoval u dvou desítek dobrovolnic z řad studentek aktivitu mozkových center, která se významně podílejí na vzniku radostných pocitů v našem mozku.
Bohužel k tomu, abychom řekli, že daný člověk cítí radost, nestačí jednoduše sledovat jednu jedinou oblast mozku (termín „centrum radosti“ je hrubé zjednodušení). Pocity podle všeho vznikají „kaskádou“ procesů v různých částech mozku. Díky moderním metodám zobrazování činnosti mozku v reálném čase lze sledovat jen aktivitu těch oblastí, které jsou pro vznik „kaskády slasti“ zásadní.
Hra na dobrého dárce a zlý „berňák“
Studentky přitom hrály zvláštní hru. Každá dostala sto dolarů v mincích s tím, že co jí zbude na konci hry, to si může nechat. Následně byly účastnice experimentu seznámeny s existencí fondu pro potravinovou pomoc, který potřebuje finanční příspěvky na boj s hladem.
O možnostech studentek rozhodoval počítač. Někdy je nechal, aby samy rozhodly, zda a kolik ze svých prostředků chtějí na charitativní účely věnovat. V jiných případech se však počítač na nic neptal, peníze „zdanil“, aniž by to mohly studentky nějak ovlivnit, a výslednou sumu sám převedl na konto potravinové pomoci.
Čas od času rozdával počítač „prémie“. Ta mohla skončit na kontě jednotlivých soutěžících nebo šla přímo na charitu. Výsledky všech transakcí viděly dobrovolnice na monitoru počítače.
Aparatura zachytila očekávanou aktivaci centra příjemných pocitů, když se studentka rozhodla věnovat peníze na charitu. Některé studentky ale prožívaly příjemný pocit i v případě, že počítač převedl na konto „daň“ z jejich peněz, aniž o tom mohly samy rozhodnout.
Jejich radost z daně, kterou jim počítač sebral a převedl na charitu, zastínila dokonce radost z finanční prémie převedené počítačem na jejich vlastní konto. Tyto studentky se nevyhýbaly ani přímým darům. Naopak, když mohly, převáděly na konto potravinové pomoci v průměru dvakrát vyšší částky než studentky, které se ze zdanění své sumy nijak zvlášť netěšily.
Studii zveřejněnou v prestižním vědeckém týdeníku Science považují mnozí odborníci za přelomovou. „Ekonomové budou asi našimi výsledky zaskočeni,“ řekl v rozhovoru pro Science jeden z členů výzkumného týmu Ulrich Mayr. „Ukazuje se, že mezi námi žijí lidé, kterým leží více na srdci peníze, jež jdou na veřejné účely, než peníze, které mohou sami získat.“
Neurolog Brian Knutson ze Stanford University v americkém Palo Alto by rád věděl, jak dopadnou podobné experimenty, v kterých by byla testována nezištnost mužů, nemajetných lidí nebo příslušníků různých etnik. „Jen tak se můžeme přesvědčit, zda nám všem dělá dobře, když darujeme peníze druhým, anebo zda si Harbaugh a jeho spolupracovníci náhodou vybrali k pokusu výjimečně štědré a nezištné studentky,“ řekl Knutson.
