To je jen o čtyřicet procent větší vzdálenost, než v jaké obíhá Měsíc. Srovnatelně velké těleso v tak těsné blízko pozorovali astronomové naposledy v roce 1985.
Existenci asteroidu TU24 vědci poprvé zaznamenali 11. října loňského roku a podle zdánlivé jasnosti odhadli jeho velikost na 150-600 metrů. Zpráva se ihned rozlétla do světa, neboť první data ukazovala, že možnost srážky se Zemí nelze vyloučit. Pravděpodobnost kolize činila jen pár procent a s postupujícím zpřesňováním dráhy rychle klesala. Na začátku prosince už astronomové s určitostí věděli, že se vesmírná katastrofa konat nebude. „Můžeme s jistotou garantovat, že se TU24 nepřiblíží do nebezpečné vzdálenosti k Zemi nejméně do roku 2170,“ prohlásil Steven Ostro, který vede radiová pozorování na kalifornském komplexu Goldstone.
Přesto existuje mnoho důvodů, proč TU24 pečlivě sledovat. Astronomové vědí o existenci zhruba osmnácti stovek srovnatelně velkých těles, která se dostávají do blízkosti Země. To je ale jen špička ledovce.
Jde o čas na obranu Počet potenciálně nebezpečných asteroidů se odhaduje na sedm tisíc. NASA doufá, že do konce letošního roku se podaří zmapovat dráhu devadesáti procent všech těles s průměrem nad kilometr. Dalším úkolem, který NASA dostala od amerických zákonodárců, je pátrat po objektech až k velikosti 140 metrů. „To by eliminovalo 99 procent rizika pocházejícího od blízkozemních objektů,“ uvedl Don Yeomans, který tento program NASA řídí. S dobrou znalostí dráhy by totiž bylo dost času na přijetí opatření, která by srážce zamezila.
I když je TU27 rekordně blízko, pouhým okem ho spatřit nelze. Amatérským pozorovatelům však stačí dalekohledy s průměrem nad osm centimetrů. Profesionálové pak do akce nasadí nejtěžší kalibry, nejsilnější radary světa. Nejlepší výsledky se čekají od radioteleskopu v portorickém Arecibu. S pomocí jeho paraboly s průměrem 305 metrů by mělo být možné zmapovat povrch asteroidu s rozlišením sedmi a půl metru. Jediný další radioteleskop, který je schopen detaily na TU27 zaznamenat, stojí v kalifornské poušti. V porovnání s arecibským gigantem je však několikanásobně slabší.
Astronomové nedočkavě čekají i na informace o rotaci objektu. Údaj o rychlosti otáčení kolem vlastní osy je klíčový. Pomůže určit, zda je pozorovaný asteroid pevným kusem skály, nebo zda jde o pouhý shluk kamenů.
Pokud by byla doba rotace kratší než hraniční hodnota 2,2 hodiny, muselo by jít o pevný objekt. Shluk kamenů by totiž v takovém případě odstředivá síla rozmetala. Dosud nejpřesnější měření naznačují, že asteroid rotuje poměrně pomalu. Na jednu otáčku potřebuje možná deset, možná třicet hodin.
Existenci asteroidu TU24 vědci poprvé zaznamenali 11. října loňského roku a podle zdánlivé jasnosti odhadli jeho velikost na 150-600 metrů. Zpráva se ihned rozlétla do světa, neboť první data ukazovala, že možnost srážky se Zemí nelze vyloučit. Pravděpodobnost kolize činila jen pár procent a s postupujícím zpřesňováním dráhy rychle klesala. Na začátku prosince už astronomové s určitostí věděli, že se vesmírná katastrofa konat nebude. „Můžeme s jistotou garantovat, že se TU24 nepřiblíží do nebezpečné vzdálenosti k Zemi nejméně do roku 2170,“ prohlásil Steven Ostro, který vede radiová pozorování na kalifornském komplexu Goldstone.
Přesto existuje mnoho důvodů, proč TU24 pečlivě sledovat. Astronomové vědí o existenci zhruba osmnácti stovek srovnatelně velkých těles, která se dostávají do blízkosti Země. To je ale jen špička ledovce.
Jde o čas na obranu Počet potenciálně nebezpečných asteroidů se odhaduje na sedm tisíc. NASA doufá, že do konce letošního roku se podaří zmapovat dráhu devadesáti procent všech těles s průměrem nad kilometr. Dalším úkolem, který NASA dostala od amerických zákonodárců, je pátrat po objektech až k velikosti 140 metrů. „To by eliminovalo 99 procent rizika pocházejícího od blízkozemních objektů,“ uvedl Don Yeomans, který tento program NASA řídí. S dobrou znalostí dráhy by totiž bylo dost času na přijetí opatření, která by srážce zamezila.
I když je TU27 rekordně blízko, pouhým okem ho spatřit nelze. Amatérským pozorovatelům však stačí dalekohledy s průměrem nad osm centimetrů. Profesionálové pak do akce nasadí nejtěžší kalibry, nejsilnější radary světa. Nejlepší výsledky se čekají od radioteleskopu v portorickém Arecibu. S pomocí jeho paraboly s průměrem 305 metrů by mělo být možné zmapovat povrch asteroidu s rozlišením sedmi a půl metru. Jediný další radioteleskop, který je schopen detaily na TU27 zaznamenat, stojí v kalifornské poušti. V porovnání s arecibským gigantem je však několikanásobně slabší.
Astronomové nedočkavě čekají i na informace o rotaci objektu. Údaj o rychlosti otáčení kolem vlastní osy je klíčový. Pomůže určit, zda je pozorovaný asteroid pevným kusem skály, nebo zda jde o pouhý shluk kamenů.
Pokud by byla doba rotace kratší než hraniční hodnota 2,2 hodiny, muselo by jít o pevný objekt. Shluk kamenů by totiž v takovém případě odstředivá síla rozmetala. Dosud nejpřesnější měření naznačují, že asteroid rotuje poměrně pomalu. Na jednu otáčku potřebuje možná deset, možná třicet hodin.