Bojuji proti nesmyslům o starém Egyptě

LN V publikaci píšete, že stavbu každého chrámu doprovázelo mnoho obětí. Našly se důkazy také o lidských obětech?

Doklady o lidských obětech máme z královských hrobek z časně dynastické doby. Oběťmi byli členové královské družiny. Z antropologických dokladů vyplývá, že je většinou otrávili.

Řádově šlo až o stovky mladých mužů. Tento zvyk dožíval částečně ještě v první dynastii. (přibližně před 5000 lety - pozn. LN)

Ovšem obětí se tehdy mohl stát i samotný král. Každých třicet let své vlády totiž musel dokazovat fyzickou zdatnost. Pokud neuspěl, byl rituálně usmrcen a nahrazen mladším, který by lépe zajistil přežití království.

V časně dynastické době od tohoto zvyku upustili a nahradili jej pouze symbolickým svátkem zvaným sed, během něhož panovník při obřadech prokazoval svoje schopnosti.

LN Členové královské družiny pocházeli z rodin šlechty?

Těžko říct, byl to spíše vojenský doprovod, služebníci.

LN Kolik významných chrámů je známo?

Největšími náboženskými centry byly Heliopolis, Théby a Memfis.

LN Všechny chrámy byly konstrukčně stejné?

V podstatě ano. Každý stál na základní ose východ - západ, která kopírovala dráhu Slunce po obloze. Vstupovalo se západní bránou na nádvoří, kam ještě měli přístup obyčejní smrtelníci při slavnostech a poutích.

Následovala sloupová síň, která zhmotňovala náboženské představy o počáteční bažině jako místě zrození života. Sloupy s hlavicemi představovaly papyrusovou houštinu. Pak se vcházelo do kaple posvátné bárky, na které se nosila socha boha při četných slavnostech.

Za kaplí následoval svatostánek, kde stála bohatě zlacená schránka s kultovní sochou boha. Šlo o nejdůležitější část chrámu, kam směl vstoupit jenom král, velekněz vybraný panovníkem nebo pár zasvěcených kněží.

Při cestě celým chrámem se postupně zvyšovala podlaha a snižoval strop a zároveň ubývalo světla. Nádvoří zaplavovala sluneční záře, sloupová síň už byla v pološeru, v síni bárky panovala polotma a svatostánek tonul v temnotě. Zde se stýkalo nejen nebe se zemí, ale také s podsvětím, tedy všechny tři roviny staroegyptských náboženských představ světa. Zužování prostoru a změna osvětlení měly vést k plnému duchovnímu soustředění a oproštění se od venkovních rušivých vlivů.

LN Jak probíhalo uctívání bohů?

Kněz v hodnosti "sluha boží" vstoupil do svatostánku, zlomil pečeť na dveřích schrány s kultovní sochou boha, otevřel je a v jejich představách tak otevřel "bránu nebes". V soše sídlila duchovní složka každého boha zvaná "ba", jakási tvořivá životodárná energie.

Při západu Slunce sestupoval bůh do podsvětí a v té chvíli nastal kritický okamžik, světu hrozila zkáza, protože bůh jakoby ztratil sílu.

O půlnoci docházelo k mystickému spojení slunečního boha s vládcem podsvětí a v této fázi je bůh zobrazován s beraní hlavou omalovanou zelenou barvou. Poté bůh směřoval k novému východu Slunce, zjevil se na východním obzoru a začala jeho pouť po obloze. Jeho "ba" se vrátilo do jeho kultovní sochy.

Ranní fáze chrámového rituálu byla nejdůležitější, neboť tehdy vyčerpaný bůh potřeboval velikou péči, mnoho obětin a nápojů, aby načerpal sílu.

Po obřadech - probíhaly ráno, v poledne a večer - kněz při večerním rituálu schránu znovu zavřel a zapečetil. Ze svatostánku odcházel pozpátku a na podlaze pokryté čistým pískem za sebou zametal stopy, aby zlé síly nenašly cestu k bohu a neohrozily ho.

LN Král se prý v noci radil s bohem. Proč zrovna v tuto dobu?

Šlo o mystickou chvíli, kdy bylo možné vstoupit do podsvětí.

LN Jaký mytologický význam měl Nil, řeka protékající celým Egyptem od jihu na sever?

Tento vodní tok staří Egypťané považovali za boží projev, za božstvo. Souvisí to s mýtem o bohu Usirovi, kterého jeho bratr zákeřně zabil, rozsekal na kusy a rozházel po egyptské krajině.

Nohy zavražděného boha, považovaného za mytického zakladatele egyptského státu, dopadly k prvnímu kataraktu na ostrůvek Biga a z nich vytryskla voda jako pramen Nilu.

Tento pramen byl spojen s pravodstvem, z něhož se na počátku vynořil sluneční bůh a stvořil svět. Projevem pravodstva byla i spodní voda.

LN Dočetl jsem se, že před vstupem do chrámů stály stožáry s pozlacenými hroty. Lze je považovat za jakési hromosvody?

Symbolicky ano. Vlály na nich praporce v barvě příslušného boha a jejich pozlacené hroty měly propíchnout a zničit mraky. Oblaka totiž staří Egypťané považovali za projev počátečního chaosu uvnitř pravodstva.

Chrám pak symbolizoval prapahorek, který se při stvoření světa z vůle boha vynořil z pravodstva, aby na něm mohl sluneční bůh vykonat svoje stvořitelské dílo.

LN Jak vysoké byly stožáry?

Nepřesahovaly výšku dvou věží pylonu u vstupní brány. Ostatně na Pražském hradě máme krásné kopie těchto stožárů před Matyášovou bránou na prvním nádvoří.

LN V publikaci uvádíte, že každá nová dynastie panovníků bořila staré chrámy. Jak tomu mám rozumět?

Není to možné takto razantně formulovat. Staroegyptský chrám byl trvale neukončené dílo, každý panovník měl ambici projevit svou oddanost božstvu přidáním kaple, dalšího nádvoří, vztyčením sochy, obelisku aj.¨Chrám mohl být postupně rozšiřován a v některých případech také přestavován. Vše vycházelo z touhy egyptských vládců "učinit to, co nebylo vykonáno od dob bohů". Každý panovník chtěl zanechat svou pokud možno nesmazatelnou stopu v dějinách.

Přestavby tedy nebyly projevem neúcty k bohům, ale naopak snahy připravit jim ještě okázalejší svatostánek. Například v Karnaku existoval na počátku Střední říše relativně skromný chrám, jehož pozůstatky dnes zkoumá francouzský tým. Tento chrám byl v době Nové říše odstraněn a zůstaly jenom zbytky zdiva, které staroegyptští stavitelé překryli podlahou nového chrámu a ten se stal kultovním srdcem říše. Dnes obdivujeme už jen rozvaliny tohoto chrámu.

Ovšem staří Egypťané zároveň dokázali s památkami zacházet velmi pragmaticky a nepietně. Běžnou praxí bylo, že každý panovník nebo zámožný hodnostář daroval chrámu sochu, stélu a podobně, aby tak trvale propojil svou památku s kultem božstva, z něhož tak navěky měl profitovat. Když se ale v chrámu nahromadilo velké množství různých darů, nastal generální úklid a památky se zakopaly třeba pod podlahu některého z nádvoří.

LN To je pro vás archeology velmi výhodný postup.

Ano, je úžasné, když se takovou skrýš podaří najít. Například v Karnaku na počátku 20. století byly objeveny tisíce kultovních předmětů od drobných bronzových sošek různých božstev až po velké kamenné skulptury králů.

Nejnověji se taková skrýš našla v Luxoru při zpevňování podloží sloupů v nádvoří. Objevené nádherné sochy jsou dnes chloubou expozice tamního muzea. Podobných objevů ovšem není mnoho. Určitě by ale stálo za to prozkoumat podlahy i jiných chrámů.

LN Staří Egypťané vyznávali asi dva tisíce různých bohů. Proč měli tak rozsáhlý panteon?

To souvisí s postupným formováním egyptské společnosti, která se vyvíjela jiným způsobem než městské státy například v Mezopotámii. Podél Nilu tehdy před asi 5000 lety neexistovalo tolik vhodných míst k osídlení. Přibližně jeden milion obyvatel tu žil poměrně dlouhou dobu podél řeky v relativně izolovaných komunitách. V mnohých tak postupně vznikly kulty lokálních božstev.

Postupně bohů přibývalo, jak se rozpracovávaly náboženské doktríny. Božstvy mohly být stromy, fetiše, hvězdy i celá souhvězdí. Nešlo v pravém smyslu slova o panteon, patřili sem i různí polobozi a démoni.

LN Měl všudypřítomný dohled bohů vliv na morálku obyvatel? Méně kradli, loupili, vraždili než okolní národy?

Přímá úměrnost v žádném případě nebyla. Ke krádežím, loupení a poškozování třeba královských hrobů docházelo vždy, když ústřední moc ochabla a nemohla hrobky ohlídat.

Nepomáhaly ani různé výhružné nápisy u vchodu do hrobek, které měly lupiče odradit, výslovně varovaly každého, kdo se přiblíží se špatnými úmysly, že ho rozsápe lev, sežere krokodýl a uštkne had.

LN Lupiči byli Egypťané nebo cizinci?

Egypťané.

LN Oni se nebáli hněvu bohů?

Máme doklady, že hroby mnohdy vylupovali lidé odpovědní za přípravu pohřbu, třeba ještě před zasypáním přístupové šachty do pohřební komory. Vylupování napomáhali zkorumpovaní úředníci i samotní ochránci hrobek.

Drancování se ovšem netýkalo chrámů, protože v těch trvale přebývali kněží, v některých dokonce v poměrně velkém počtu.