Badatelé z amerického Národního centra pro výzkum atmosféry si přenesli Slunce z oblohy do počítače. Na nebe už mohou vrhat jenom „kontrolní“ pohledy. Sestrojili totiž model umožňující předpovídání intenzity a pravděpodobnosti výskytu slunečních erupcí. Ten ukázal, že v nejbližších letech bude Slunce mnohem aktivnější.
Ne, že by nám proto snad bylo více horko, zvýšená sluneční aktivita se bude patrně projevovat především v elektromagnetickém spektru. Sluneční bouře tak budou patrně častěji rušit rádiové volání, rozvod elektřiny, funkci elektroniky satelitů na oběžné dráze kolem Země. Ke zvýšené opatrnosti patrně přinutí i kosmonauty na oběžné dráze.
Jde o periodickou změnu: tzv. sluneční cyklus se podle pozorování opakuje každých 9 až 14 let, v průměru však po 11 letech. Během této doby Slunce ze stavu klidu projde vrcholem aktivity a dostane se znovu do klidového stavu.
Míra jeho aktivity během vrcholu se může výrazně lišit: například cyklus, který nyní nastupuje a podle výpočtů bude vrcholit kolem roku 2012, má být asi o třetinu až polovinu „bouřlivější“ než cyklus, kterým jsme právě prošli.
Sluneční cykly jsou dlouhodobě předmětem pozorování, a proto se dnes intenzita budoucího cyklu dá s jistou pravděpodobností předpovědět i statisticky, avšak takové odhady jsou samozřejmě velmi nepřesná. Mausumi Dikpati a jeho kolegové však jako první tvrdí, že se jim podařilo sestavit model matematický, který umožňuje „vidět do budoucnosti“.
Práce vědců z Boulderu je založena na studiu pohybu plazmatu ve Slunci. To se v horních vrstvách, asi do hloubky 200 000 kilometrů pod povrchem, pohybuje v gigantických obdobách pozemských mořských proudů. Jeden z velkých proudů je „dopravník“, který stahuje plazma z pólů k rovníku a nazpět.
Slunce jako zamotaná guma
Významnou roli hraje také rotace Slunce. Ta je samozřejmě na rovníku rychlejší než u pólů. Tak dochází k „překrucování“ magnetického pole Slunce. Je to podobné jako u gumy: magnetické pole, které plazma vytváří, se postupně jaksi přetáčí a „zamotává“ kolem rovníku. Nakonec se nashromážděná energie uvolní v dramatických erupcích, které mohou zasáhnout až k Zemi. Podle Dikpatiho má Slunce „magnetickou paměť“ sahající asi 40 let do minulosti.
„Předtím jsme rozuměli proudům obecně, ale ne do detailů. Průlom přineslo přineslo až pozorování s pomocí přístroje MDI na palubě sondy SOHO,“ přiblížil okolnosti vzniku modelu Dikpati. Připomeňme, že SOHO je společná evropskoamerická sonda zkoumající především sluneční aktivitu.
Přístroj MDI poskytuje cenné údaje o pohybu slunečního povrchu. Využívá je mladý astrofyzikální obor nazývaný helioseismologie. Nové metody tak umožňují nahlédnout do Slunce na základě toho, co se děje na jeho povrchu.
Astronomové na základě rychlosti a trvání vln na povrchu Slunce usuzují, co se děje pod jeho povrchem. Podobný postup se používá i na Zemi, kde se vlastnosti zemského jádra odvozují z rychlosti a směru šíření zemětřesných vln.
Český astronom František Fárník z Astronomického ústavu AV ČR je zatím dosti zdrženlivý, byť na definitivní závěry je podle něj ještě čas: „Podobný model se dá ověřit až zpětně srovnáním se skutečně naměřeními hodnotami. Zatím lze obecně i přes existenci tohoto modelu říct, že sluneční aktivitu předpovídat neumíme.“
Na tuto problematiku se však vědci při své práci intenzivně zaměřují především proto, že sluneční erupce ovlivňují přímo život na Zemi, právě třeba rušením radiového spojení či rozvodové sítě.
Ne, že by nám proto snad bylo více horko, zvýšená sluneční aktivita se bude patrně projevovat především v elektromagnetickém spektru. Sluneční bouře tak budou patrně častěji rušit rádiové volání, rozvod elektřiny, funkci elektroniky satelitů na oběžné dráze kolem Země. Ke zvýšené opatrnosti patrně přinutí i kosmonauty na oběžné dráze.
Jde o periodickou změnu: tzv. sluneční cyklus se podle pozorování opakuje každých 9 až 14 let, v průměru však po 11 letech. Během této doby Slunce ze stavu klidu projde vrcholem aktivity a dostane se znovu do klidového stavu.
Míra jeho aktivity během vrcholu se může výrazně lišit: například cyklus, který nyní nastupuje a podle výpočtů bude vrcholit kolem roku 2012, má být asi o třetinu až polovinu „bouřlivější“ než cyklus, kterým jsme právě prošli.
Sluneční cykly jsou dlouhodobě předmětem pozorování, a proto se dnes intenzita budoucího cyklu dá s jistou pravděpodobností předpovědět i statisticky, avšak takové odhady jsou samozřejmě velmi nepřesná. Mausumi Dikpati a jeho kolegové však jako první tvrdí, že se jim podařilo sestavit model matematický, který umožňuje „vidět do budoucnosti“.
Práce vědců z Boulderu je založena na studiu pohybu plazmatu ve Slunci. To se v horních vrstvách, asi do hloubky 200 000 kilometrů pod povrchem, pohybuje v gigantických obdobách pozemských mořských proudů. Jeden z velkých proudů je „dopravník“, který stahuje plazma z pólů k rovníku a nazpět.
Slunce jako zamotaná guma
Významnou roli hraje také rotace Slunce. Ta je samozřejmě na rovníku rychlejší než u pólů. Tak dochází k „překrucování“ magnetického pole Slunce. Je to podobné jako u gumy: magnetické pole, které plazma vytváří, se postupně jaksi přetáčí a „zamotává“ kolem rovníku. Nakonec se nashromážděná energie uvolní v dramatických erupcích, které mohou zasáhnout až k Zemi. Podle Dikpatiho má Slunce „magnetickou paměť“ sahající asi 40 let do minulosti.
„Předtím jsme rozuměli proudům obecně, ale ne do detailů. Průlom přineslo přineslo až pozorování s pomocí přístroje MDI na palubě sondy SOHO,“ přiblížil okolnosti vzniku modelu Dikpati. Připomeňme, že SOHO je společná evropskoamerická sonda zkoumající především sluneční aktivitu.
Přístroj MDI poskytuje cenné údaje o pohybu slunečního povrchu. Využívá je mladý astrofyzikální obor nazývaný helioseismologie. Nové metody tak umožňují nahlédnout do Slunce na základě toho, co se děje na jeho povrchu.
Astronomové na základě rychlosti a trvání vln na povrchu Slunce usuzují, co se děje pod jeho povrchem. Podobný postup se používá i na Zemi, kde se vlastnosti zemského jádra odvozují z rychlosti a směru šíření zemětřesných vln.
Český astronom František Fárník z Astronomického ústavu AV ČR je zatím dosti zdrženlivý, byť na definitivní závěry je podle něj ještě čas: „Podobný model se dá ověřit až zpětně srovnáním se skutečně naměřeními hodnotami. Zatím lze obecně i přes existenci tohoto modelu říct, že sluneční aktivitu předpovídat neumíme.“
Na tuto problematiku se však vědci při své práci intenzivně zaměřují především proto, že sluneční erupce ovlivňují přímo život na Zemi, právě třeba rušením radiového spojení či rozvodové sítě.
