Nízký vzrůst pygmejských národů byl dlouho považovaný v lepším případě jen za další kuriozitu, v horším za další důkaz podřízenosti "nižších plemen". Podle antropologů Stocka a Miglianové z Cambridgské univerzity je skutečnost tragičtější: jde o dědictví generací, které žily krátce a rychle umíraly.
Oba britští vědci své tvrzení zveřejněné v časopise Current Anthropology opírají o lekci z dějin, kterou "uštědřili" Britové původním obyvatelům Andamanských ostrovů. Ty leží v Bengálském zálivu a po celá tisíciletí je obývala stejnorodá a v podstatě na úrovni doby kamenné žijící etnická skupina.
Domorodci v "časové kapsli" vydrželi díky odloučenosti své domoviny, která případným dobyvatelům mnoho neslibovala.
Situace se změnila až v druhé polovině 19. století. O ostrovy se začala zajímat britská vláda. Zajímavou komoditou se totiž stala i sama izolovanost ostrova: Britové tu vybudovali trestaneckou kolonii.
Zlá léta
Noví vládci ostrovů nebyli k původním obyvatelům otevřeně nepřátelští (využívali jejich služeb například při lovu na uprchlé trestance), ale i tak jejich moderní doba nepřinesla většině Andamanců nic dobrého. Opakoval se dobře známý scénář: nově příchozí seznámili původní obyvatele se svými nemocemi a ti na ně nebyli připraveni.
Během pár desítek let epidemie zbytku světa dobře známých nemocí vyhubily naprostou většinu původní populace Andamanských ostrovů. V roce 1850 bylo domorodců podle odhadů asi 6000, v roce 1900 to bylo 600, v roce 1927 100, v roce 1961 jen 19. Od té doby jejich počet vystoupal asi na 50, ale rozhodně nejde o životaschopnou populaci.
Během desetiletí neklesal jenom počet domorodců, ale také jejich průměrná výška. Dvojice vědců Andrea Miglianová a Jay Stock to tvrdí na základě pracně sehnaných (i když samozřejmě ne zcela přesných) archivních dokumentů z celého tohoto období.
V době, kdy se domorodci z Andamanských ostrovů poprvé seznámili s Brity, měřil průměrný muž (alespoň průměrný změřený muž) přibližně 148 centimetrů. Ve 20. letech, tedy v době, kdy přežívala asi desetina původní populace, to bylo přibližně o dva centimetry méně. K jistému snižování průměrné výšky docházelo i po tomto datu. Celkově se od roku 1847 do roku 1927 průměrná výška mužů snižovala o 4,7 cm za 100 let.
Tento vývoj je z hlediska evoluční biologie pochopitelný. V populacích s vysokou úmrtností se spíše potomků dočkají ti, kdo rychle dosáhnou pohlavní dospělosti. "Uspěchaní" ale za to platí jistou cenu. Energetické náklady na rozmnožování jdou na úkor energie tělesného růstu. Postupně se tak zvýší podíl menších jedinců, kteří rychleji dospívají.
Podle britských antropologů by se teorie o vysoké úmrtnosti mohla týkat také pygmejských domorodců. Ti netvoří žádnou jednotnou skupinu. Malé národy jsou známy z Afriky, Asie i Austrálie a v těchto oblastech žijí v různých podmínkách: od pralesů po pouště.
Divocí a vysocí
Britským vědcům se podařilo v dějinách jejich předky zabraného souostroví objevit také negativní podklady pro svou hypotézu. Dva kmeny (Onge a Jawara) odmítly jakékoli styky s kolonisty a stáhly se do lesů.
Izolace kmene Onge skončila ve 20. letech minulého století. Přesto i v následujících desetiletích průměrná výška mužů tohoto kmene klesala, tvrdí vědci na základě historických záznamů. Po získání nezávislosti pak znovu stoupla.
Druhý ze zmíněných kmenů, Jawara, se kontaktu s vnějším světem bránil až do 80. let minulého století. Díky tomu měl nejstabilnější populaci a jeho muži se dnes mohou pyšnit na ostrovní poměry "basketbalovým" výškovým průměrem 155 centimetrů.
Tragický příklad Andamanských ostrovů (a nejen ten) podle autorů studie ukazuje, jak významně délka života ovlivňuje tělesnou konstituci lidských skupin.
Autoři studie tedy navrhují, aby se tlak na co nejrychlejší dosažení pohlavní dospělosti považoval za základní (či jeden ze základních) hnací motor vzniku pygmejských národů.
V tradičním pohledu vznikly pygmejské národy v důsledku nedostatku některých prvků či živin (vápníku) v prostředí a stravě. Někteří odborníci také uvažují, že se může jednat o výhodné přizpůsobení vysokým teplotám či vysoké vlhkosti.
Antropologická ale...
Ovšem tak prosté to nebude, říká český antropolog Václav Vančata z Pedagogické fakulty UK v Praze: "Na základě této – a ani dalších studií proponentů této myšlenky – nelze takové tvrzení považovat zatím za opodstatněné."
Jedním z důvodů je fakt, že studie (podobně jako jiné podobné antropologické práce) trpí nepřesnostmi vstupních údajů. "Zakládá se například na měřeních provedených Brity. Přitom o spolehlivosti koloniálních úředníků na trestanecké kolonii lze přinejmenším pochybovat," říká Václav Vančata.
Problém je i fakt, že celá "andamanská epizoda" trvala jen 200 let. Za tak krátkou dobu vůbec nepřijdou do hry genetické vlivy. Na to je tempo genetických změn u lidí příliš pomalé. U skutečně pygmejských kmenů ale na takové změny byl čas. A jak ukazují testy, jejich mechanismy "zmenšování" jsou různorodé.
Václav Vančata také autorům vytýká, že se omezili pouze na měření výšky. Do rovnice by podle něj měla přibýt minimálně také váha, aby bylo jasnější, jaké byly životní podmínky Andamanců.
"Rozhodně jde ovšem o zajímavý začátek diskuse podložený řadou unikátních údajů," říká Václav Vančata. "Na potvrzení hypotézy však zatím nestačí."
