Zlato, kobalt i měď. Čeští geologové hledají suroviny v Mongolsku

Mongolsko patří mezi významné producenty nerostných surovin, především drahých a barevných kovů, jako je zlato, měď, kobalt nebo molybden. Velká část rozlehlého území státu s nejmenší hustotou obyvatel na světě však zatím zůstává neprozkoumaná. Na zaplňování bílých míst se v rámci rozvojového projektu podílejí také odborníci z České geologické služby. V letech 2003 až 2008 mapovali oblast v jižním Mongolsku, letos zahájili tříletý projekt „Mongol Altai 50“ v západní části země.

„Zkoumáme území o rozloze 2000 čtverečních kilometrů v západním Mongolském Altaji. Cílem projektu, financovaného z rozpočtu zahraniční rozvojové spolupráce České republiky, je pořídit geologické a geochemické mapy v měřítku 1 : 50 000,“ vysvětluje vedoucí projektu Vladimír Žáček. Geologická mapa znázorňuje horniny a geologické útvary, které se v dané oblasti nacházejí, zatímco geochemická mapa zachycuje přítomnost nerostných surovin.

Základní tábor v jurtách

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Letošní první etapa mapování trvala od června do srpna, předcházely jí ale dva měsíce příprav. „Vyžaduje to velké logistické zabezpečení, takže jsme se tam ve třech vydali už v dubnu – dohodnout se s partnerem, což je tamní Úřad pro správu nerostných surovin, odcestovat do terénu, setkat se s místními autoritami a získat všechna potřebná povolení,“ vyjmenovává Vladimír Žáček.

Koncem května pak menší část výpravy přijela v předstihu zajistit pronájem vozidel a nákup veškerého vybavení a potravin. Teprve pak se mohla celá výprava vydat do Mongolského Altaje, vzdáleného tři dny jízdy autem od hlavního města Ulánbátaru. Za tu dobu museli urazit 1500 kilometrů, z toho jen 40 procent po asfaltu, zbytek prašnými cestami ve stepi.

Výpravu na místě tvořilo vždy zhruba osm Čechů (jejich skupina se během tří měsíců průběžně obměňovala podle specializace odborníků), dva místní geologové z Geologického výzkumného centra a čtyři studenti Technologické univerzity v Ulánbátaru. Smyslem projektu tedy není jen poskytnout mongolské straně mapy, ale také vyškolit místní odborníky, naučit je metody výzkumu a zacházení s přístroji.

Výprava se ovšem neobejde ani bez pěti řidičů, dvou kuchařek a tlumočnice z ruštiny do mongolštiny. „S místními se jinak než mongolsky nedomluvíte. Starší a vzdělanější Mongolové umějí rusky, se studenty jsme se naštěstí domluvili anglicky, což také nebývá samozřejmostí,“ říká ložiskový geolog Petr Mixa.

Základní tábor se nacházel v údolí ve výšce 1900 metrů nad mořem. Tvořilo ho deset jurt pronajatých od místních pastevců. Každých zhruba deset dní výprava od pastevců koupila dvě kozy či ovce, které kuchařky postupně zpracovaly. „Strava byla poněkud fádní, ale výživná a po celou dobu nás nepostihly ani nejmenší zdravotní obtíže. Dokonce ani po játrech lehce propečených přímo na hořícím argalu – sušeném trusu, kterým se v Mongolsku topí,“ vzpomíná Vladimír Žáček.

Ze základního tábora se výzkumníci, rozdělení do několikačlenných skupin, vydávali do okolí, kde obvykle strávili dvě až tři noci pod stanem, zmapovali okolí a pak se vraceli do základního tábora.

Jak samotné mapování probíhá? „Začínáme vždycky tím, že přijedeme do neznámého terénu a provedeme první prohlídku – projedeme území po dobře schůdných cestách autem a tím si uděláme první obrázek o terénu,“ popisuje postup Vladimír Žáček. „Následují detailní fáze mapování, kdy chodíme a dokumentujeme klíčové body terénu – horninové hranice, zlomy, struktury – a na ty se zaměřujeme,“ pokračuje geolog.
Současně výzkumníci odebírají vzorky hornin, které se pak analyzují v laboratoři a zjišťuje se jejich přesné složení.

Každý vzorek se pochopitelně musí označit číslem a zapsat do formuláře se všemi nezbytnými informacemi včetně GPS souřadnic. Batoh ovšem během výpravy pořádně ztěžkne. Samotné vybavení – geologická kladívka a další nářadí – není nejlehčí, batoh se vzorky pak může mít i přes 20 kilogramů. Ze začátku výzkumníci bojovali i s aklimatizací na řídký vzduch – běžně se pohybovali ve výšce kolem dvou až tří tisíc metrů nad mořem, nejvyšší kóta mapovaného území činí 3700 metrů.

Jednou z používaných metod je také rýžování. „Neznamená to, že bychom tu nacházeli nugety zlata. Jde o geochemickou prospekci, která nám prozradí, zda se v povodí nachází nejen zlato, ale třeba i rudy cínu, wolframu nebo tantalu. Pak se na ně můžeme podrobněji zaměřit,“ konstatuje Petr Mixa.

V letošním roce se podařilo zmapovat víc než polovinu plánovaného území. V tom příštím chtějí čeští geologové dokončit zbytek území a třetí rok projektu věnovat detailním pracím – ověřování případných nejasností v mapách nebo detailnějšímu průzkumu zjištěných geochemických anomálií, které mohou naznačovat výskyt nerostných surovin a vést k nálezu ložiska. Pak se všechny pořízené dílčí mapy skreslí do jedné a ta se převede do digitální podoby.

Dobrá pověst české geologie

Mapování v západním Altaji ovšem není jediným geologickým projektem v české režii na území Mongolska. Další české instituce se tu podílejí například na vyhledávání zásob podzemních vod nebo výzkumu dopadů těžby na životní prostředí. Problematická je především nelegální divoká těžba – tzv. ninjové na vlastní pěst hledají zlato a při těžbě používají rtuť. „Je to problém malých nalezišť. Velké firmy používají kyanid, který je sice velmi toxický, ale rychle se rozkládá, kdežto rtuť trvale zatěžuje životní prostředí,“ upozorňuje Vladimír Žáček.

Čeští geologové ovšem mají v Mongolsku dobrou pověst. Největší tamní ložisko mědi Erdenet, které patří mezi nejrozsáhlejší na světě a jehož produkce tvořila po dlouhá léta více než polovinu hrubého domácího produktu země, objevili v 60. letech minulého století právě čeští geologové. „Když se v Mongolsku zmíníme, že jsme geologové a odkud jsme přijeli, každý druhý si vzpomene právě na Erdenet. Všichni tu vědí, že ho našli Češi, je to pro naši zemi dobrá reklama,“ říká Petr Mixa.

Dá se předpokládat, že se v nyní mapované oblasti ukrývá podobný poklad? Podle českých vědců to zde s ohledem na geologickou stavbu není pravděpodobné. Nicméně předchozí regionální výzkumy zde našly ložiskové indicie mědi, wolframu, kobaltu, zlata a uhlí a cílem projektu je kromě jiného přinést o nich bližší informace.

Do případné těžby bude ještě daleko. Pouhým mapováním nelze odhadnout ani velikost případného ložiska. „To je několika stupňová práce, která trvá roky. Nejprve najdete indicii, potom místo detailně zmapujete – odeberete vzorky a zanalyzujete. Právě na tom nyní pracujeme,“ říká Petr Mixa.

„Když to vypadá nadějně, uděláte geofyzikální měření, a pokud to stále vypadá nadějně, uděláte první orientační vrty – hluboké řádově desítky až stovky metrů, to záleží na konkrétní surovině. Vrty už jsou drahé, takže se s nimi musí opatrně. A když i tyto vrty vyjdou pozitivně, provedete další detailní ložiskový průzkum spojený s výpočtem zásob,“ vysvětluje odborník. Teprve pak je možné určit, o jak nadějné ložisko se jedná.

Tato práce by už ale byla v režii mongolské strany ve spolupráci s případným investorem. Zda se nakonec začne těžit, záleží také na tom, kde se ložisko nachází – pokud je v odlehlé oblasti, musí se jednat o výnosné naleziště, aby se vyplatilo stavět kvůli němu silnici a železnici, elektrárnu a další potřebnou infrastrukturu, což při obrovské rozloze Mongolska není levná záležitost.

Něco za něco

Podle nedávno přijatého mongolského zákona nesmí zahraniční společnosti těžit suroviny na jeho území ve vlastní režii. Musí vzniknout společnost, v níž má mongolská strana 51procentní podíl. Zákon vznikl po třenicích kolem nedávno objeveného nového ložiska mědi Oju Tolgoj na jihu země, které je druhým největším ložiskem na světě. Mongolsko totiž podepsalo se zahraniční těžařskou firmou smlouvu, podle níž mu připadne jen třetina výdělku.

Pokud se českým geologům podaří narazit při mapování na ložisko, které si zaslouží podrobnější průzkum, bude z toho něco mít i Česká republika? „Ještě před pár lety byla oficiální politika našeho státu taková, že jde jen o rozvojovou pomoc, v jejímž rámci odevzdáme zpracované mapy. Aby se česká strana podílela na případném výdělku, nebylo žádoucí,“ připomíná Petr Mixa. „Takže jsme v partnerských zemích předávali výsledky výzkumu s tím, že je to dar, a v podstatě nebylo žádoucí se dále angažovat,“ dodává.

Tento přístup se v posledních letech začíná měnit a nyní probíhají politická jednání, která mají v takovém případě zajistit českým firmám možnost přednostní investice. „Považuji to za správné – my přece rozvojové země nevykořisťujeme, my s nimi spolupracujeme. Pokud se nám tedy podaří dosáhnout zajímavého výsledku, proč by z toho nemohla profitovat i česká strana?“ Snad se tedy v budoucnu rozvojová pomoc nejen v Mongolsku stane i příležitostí pro české investory.