LN: Češi a Slováci si ještě nedávno bez problémů rozuměli. Někteří mladí Češi dnes ale tvrdí, že si se Slováky popovídají raději anglicky. Jak je to možné?
Především se obecně změnila míra kontaktu se slovenštinou. Češi se s ní setkávají méně, i když to neplatí absolutně. Někdo je i dnes se slovenštinou v kontaktu často, jiní ji neslyší nebo nečtou slovensky vůbec. V tom je rozdíl proti období společného státu, kdy se zejména v médiích mohli se slovenštinou setkávat všichni. Člověk tak postupně, už od dětství, přivykal přijímat druhý jazyk a rozvíjel si jeho poznání. Čeština a slovenština jsou natolik blízké, že nemohou být vzájemně nesrozumitelné. Rozdíly však mezi nimi přece existují a mohou způsobovat, že pro toho, kdo na slovenštinu není zvyklý, představuje její vnímání jistou námahu.
Umíte slovensky? Ověřte si své znalosti s LNStartuje seriál LN, ve kterém si čtenáři budou moci osvěžit znalost jazyka našich sousedů. Seriál připravila redakce Lidových novin společně s odborníky z Ústavu pro jazyk český AV a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Připraveno je 12 dílů, první vychází v pátek 18. března. |
LN: Měla televize v době Československa pro rozvíjení vzájemného porozumění tak velký význam? Starší generace doposud vzpomínají na slovenské televizní inscenace, už téměř legendární slovenské pondělky.
Nepochybně měla, přirozeně v souhře s ostatními kontakty Čechů a Slováků. Slovenské pondělky se vysílaly v Československé televizi od konce 50. let. Byly to pravidelné, hodnotné kulturní pořady, proto se vzpomíná zejména na ně. Slovenština však byla ve společném vysílání zastoupena podstatně více a čeští diváci jí rozuměli, i když přirozeně ne vždy úplně všemu. Vlastně můžeme sledovat cosi jako vývojový oblouk. Těm, kteří vyrostli v době, kdy se s ní pravidelně setkávali zejména v médiích, slovenština problémy nedělá. Před tímto obdobím to tak samozřejmé nebylo a po něm zase není.
LN: Říká se, že Slováci češtině rozumí lépe. Čím je to dáno?
Zejména tou vyšší mírou kontaktu s češtinou. Větší otevřenost Slováků vůči češtině je daná už historicky. Více se v češtině čte, více se sledují české programy v televizi. Na českých a také na slovenských kanálech. Po rozdělení Československa bylo ve slovenském televizním vysílání podstatně více češtiny než naopak. Dnes se ten rozdíl trochu vyrovnává. Například zahraniční filmy se teď na Slovensku dabují do slovenštiny a nepřebírají se, jako dříve často, s českým dabingem. Původní české filmy se ale kromě pohádek pro děti nedabují.
LN: Takže slovenské děti se už s češtinou v televizi nesetkávají?
Pořady pro děti do dvanácti let mají být podle jazykového zákona ve slovenštině. Když se dabuje z češtiny, týká se to zejména večerníčků. Tak tomu bylo i dříve. Ale už klasické české pohádky jako Tři oříšky pro Popelku se promítají v češtině. Mnohé slovenské děti se však dívají na pohádky v češtině vysílané mimo slovenskou televizi. Přivykají tak češtině a později ji nevnímají jako bariéru porozumění.
LN: Jak tomu bylo ještě dříve? Rozuměl Pražan člověku z Košic třeba za první republiky?
O míře neporozumění při běžné komunikaci v té době mnoho nevíme. Přitom se se slovenštinou setkávaly tisíce Čechů, kteří působili na Slovensku. Obzvláště u učitelů se přitom čekalo, že ji budou ovládat aktivně. O tom, že nebylo všechno jednoduché, svědčí tlak na vydávání slovensko-českých a česko-slovenských slovníčků. Různá svědectví uvádí Ľudovít Novák v knize z roku 1934 Jazykovedné glosy k československej otázke. Zmiňuje situace v českém prostředí, kdy i vzdělaní Češi, když prvně slyšeli slovenštinu, mysleli, že je to nějaký úplně jiný slovanský jazyk. Měli představu, že by slovenština měla být češtině bližší.
