Když budeme brát v úvahu i mateřské školy, máme dnes v regionálním školství skoro 31 tisíc cizinců, z toho jen na středních školách téměř 10 tisíc. Další děti možná nejsou registrované jako cizinci, protože mají například po otci české občanství, ale čeština přesto nemusí být jejich mateřským jazykem, protože maminka je dejme tomu Američanka a rodina žila delší dobu v zahraničí.
Jedna věc je zřejmá: Jestliže říkáme, že hlavní vzdělávací proud musí počítat s různými vzdělávacími předpoklady a potřebami žáků, mělo by se to týkat i dětí, pro něž je čeština více či méně cizím jazykem. Mimochodem jazykem, jehož gramatiku a učitelské nároky těžko zvládají i ti, kdo jej sáli s mateřským mlékem.
Sahrabovým rodným jazykem je perština. Když přišel do Česka, bylo mu dvanáct, a protože česky vůbec neuměl, nastoupil do první třídy. Základní školu zvládl za pět let, a dostal se dokonce na čtyřleté gymnázium. To bylo ovšem před pěti lety. Letos by měl smůlu, protože v novém systému povinných přijímacích zkoušek by ho vyřadil jednotný test z češtiny. Copak by mohl najít podstatné jméno, které je příbuzné se slovem „vysněný“ a zároveň se skloňuje podle vzoru „hrad“?
„Skloňování je pro mě pořád problém, ale vůbec nejhorší je dokonavost a nedokonavost. To se asi opravdu nedá naučit, to se musí cítit,“ říká Sahrab. Loni maturoval, ale neodmaturoval. Samozřejmě kvůli češtině. V cestě na vysokou školu, kde chtěl studovat informatiku a cestovní ruch, mu v jednotné části zkoušky chyběl jeden bod.
Ukrajinka Nasťa vystudovala v Praze Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale jenom díky tomu, že jí rodiče zaplatili soukromou střední školu, která při přijímacím řízení brala na její chabou češtinu ohled. S jednotnými přijímačkami, jejichž výsledky jsou od letoška povinny zohledňovat všechny střední školy včetně těch soukromých, už by to bylo o hodně těžší.
