Asi lze s celkem velkou jistotou říci, že vědecké experimenty jsou pro pokusné subjekty mnohem spíše nepříjemným zážitkem. Naopak tomu bývá jen málokdy, ale čestnou výjimku rozhodně představuje pokus, který připravil mezinárodní tým primatologů vedený Marinou Davilou Rossovou z univerzity v anglickém Portsmouthu.
Ti totiž oběti své vědecké zvůle trápili jen a pouze lechtáním. Celkem se vědcům do rukou v průběhu několika let dostalo 21 lidoopích mláďat (orangutanů, šimpanzů, šimpanzů bonobono, goril i siamanga) a několik lidských mláďat.
Experimentátoři je opakovaně lechtali, až získali dostatečně velký soubor nahrávek (přes 800), které mohli porovnat. „Překvapilo nás, že lechtání vyvolává u goril a orangutanů hlasité projevy,“ řekla Elke Zimmermannová z hannoverské vysoké školy veterinární.
Co Darwin slyšet nemohl
Podobnosti mezi smíchem lidoopů a lidí si všiml už například Charles Darwin, ale Davila Rossová s kolegy se mohla na rozdíl od britského přírodovědce spolehnout nejen na vlastní uši, ale i moderní techniky zpracování a porovnávání zvuku. Díky tomu mohli přesně určit rozdíly i shody ve smíchu lidí a lidoopů.
Výsledky tým publikoval v časopise Current Biology. Objevil se například zajímavý rozdíl v „technice smíchu“ mezi lidoopy a člověkem: zatímco Homo sapiens se směje výhradně při výdechu, lidoopi se dokážou smát i při nádechu.
Studie také prokázala, že lidoopi dovedou v netušené míře ovládat svůj dech. Dokázali se totiž smát nejméně třikrát až čtyřikrát déle, než trvá jejich běžný cyklus nádechu a výdechu.
Rozšířená hypotéza přitom předpokládala, že tato schopnost je omezena jenom na lidi. A měla mít výrazný podíl na vytvoření vysoce artikulizovaného a ojedinělého lidského jazyka.
Důležitější však bylo srovnání dalších 10 charakteristik smíchu (výšky, trvání atp.). To ukázalo, že rozdíly ve smíchu mezi zastoupenými druhy odpovídají genetické vzdálenosti mezi nimi.
Platí tedy, že čím je daný druh lidoopa geneticky bližší člověku, tím podobnější je jeho smích našemu smíchu. Zatímco orangutani a gorily se chichotají téměř neslyšně a funí a vrní, u šimpanzů a bonobonů má smích občas až typicky lidskou melodii.
„Gorily a šimpanzi se smáli souvisle při výdechu po dobu delší než 10 sekund“, popsala shody pro časopis Nature Davila Rossová. Výsledky tedy ukazují, že lidský smích je „předlidský“ vynález a jako zvukový projev vznikl ještě předtím, než se vývojově rozešel poslední předek člověka a dnešních lidoopů.
K tomu mohlo podle míry rozdílů mezi našimi geny a geny našich nejbližších příbuzných dojít někdy před pěti miliony let. Smích samý mohl podle autorů nové studie vzniknout o pět až deset milionů let dříve.
I 16 milionů je pro někoho málo
Někteří vědci ale tvrdí, že bychom měli zamířit při hledání kořenů smíchu ještě mnohem hlouběji do minulosti. Některé práce například naznačují, že charakteristickým zvukem reagují na hru a šimrání už potkani. Pro lidské ucho jsou ovšem projevy veselosti těchto hlodavců nezachytitelné.
Nejen proto ovšem většina odborníků odmítá v případě hlodavců hovořit přímo o „smíchu“. Mnohem spíše o něm hovoří jako o možném „protosmíchu“, předchůdci smíchu. Na druhou stranu ovšem nikdo nevylučuje, že by takový hlasový projev u potkanů měl z hlediska evoluce svůj smysl.
Smích totiž především pomáhá při společenském soužití. Nasvědčuje tomu i fakt, že se o samotě smějeme přibližně třicetkrát méně často než ve společnosti.
Zvířata i lidé především dávají smíchem najevo své dobré úmysly. Potkani jako velmi společenská zvířata by prostředek k utlumení agresivity ve skupině a vyjádření dobrých úmyslů nepochybně mohli využít.
