Čtení myšlenek je možné

Program vyvinutý týmem neurofyziologů z univerzity v Berkeley si přitom už dnes poradí s podstatně širší paletou vizuálních vjemů, než jaké nabízí balíček karet.

Základním kamenem budoucího stroje na „čtení myšlenek“ je tzv. funkční magnetická rezonance, zkráceně fMRI. Jde o moderní neinvazivní metodu umožňující sledování odezvy mozku na vnější či vnitřní podněty. Její velkou předností je, že dokáže sledovat dění i v malé části mozku. Rozlišovací schopnost se pohybuje v řádu krychlových milimetrů. Naopak nevýhodou je relativně pomalá odezva.

S pomocí funkční magnetické rezonance lze zjistit, jaká část mozku byla aktivována zrakovým vjemem, zvukem či dotykem. Vědci vedení Jackem Gallandem se zaměřili na přední část mozku, kde se „sestavují“ obrazy z informací zaslaných ze sítnice.

Stokrát lepší než náhoda
V první části experimentu vědci monitorovali odezvu mozku dvou dobrovolníků, členů Gallandova týmu, při pohledu na různé fotografie. Pokusné osoby si prohlížely obrázky koní, stromů, květin či staveb, které před ně výzkumníci promítali. Výsledkem byl počítačový model založený na údajích o průtoku krve třemi oblastmi mozkové kůry, které jsou zodpovědné za vizualizaci podnětů.

Ke kalibrování přístrojů na konkrétní mozek se použilo 1750 fotografií, uvádí se ve studii, kterou včera publikoval prestižní vědecký časopis Nature.

V další fázi počítač získané zkušenosti aplikoval na novou sadu 120 fotografií. Žádnou z nich předtím zkoumané osoby neviděly. Počítač se snažil předpovědět, jakou odezvu každý obrázek v mozku vyvolá. Když si lidští „pokusní králíci“ nové snímky prohlíželi, přístroje porovnávaly údaje z fMRI s předpovězenou mozkovou aktivitou. Počítač pak sestavil dvojice, které vykazovaly největší shodu.

Výsledky byly překvapivě dobré. U jedné osoby dosáhl systém 92procentní úspěšnosti, u druhého subjektu se pak trefil v 72 procentech případů. Pokud by se při výběru spoléhalo jen na náhodu, byla by úspěšnost v průměru 0,8%, tedy zhruba stokrát nižší.

Galland a jeho spolupracovníci se pak pustili do ještě ambicióznějšího pokusu. Zjišťovali, jak si „čtečka myšlenek“ poradí s balíkem obsahujícím tisíc fotografií. Úspěšnost u osoby, s níž si počítač lépe rozuměl, klesla, ale jen mírně: z 92 procent na 82 procent.

„Odhadujeme, že i kdyby se fotografie vybíraly z hromady obsahující miliardu snímků, což je přibližně množství fotografií, které dnes indexuje internetový vyhledávač Google, úspěšnost systému by neklesla pod dvacet procent,“ uvedl Jack Galland.

Přestože jsou výsledky překvapivě přesvědčivé, na zakládání Úřadu na ochranu myšlenkového soukromí je zatím brzy. Nejde o čtení myšlenek, jak je běžně chápáno, ale o zachycení signálů, které pocházejí z center zpracovávajících zrakové vjemy. Přístroj navíc zatím neumí identifikovat obrázek, který dříve neanalyzoval. „To je z principu mnohem větší problém,“ říká Galland.

I tak se nabízejí ohromné možnosti: ochrnutí lidé by například mohli ovládat přístroje tím, že by mysleli na obrazy, jejichž charakteristiky si systém již dříve změřil. Vědcům se možná otevřou i dveře do neprozkoumané oblasti snů.