Vseverní Číně, v polosuché oblasti mezi Čchingchajskotibetskou plošinou a Čínskou sprašovou plošinou, naprší naprostá většina ze 480 milimetrů ročních srážek v době mezi květnem a zářím. Jde tedy o monzunové deště (viz text Lidská ruka...). Velkou turistickou atrakcí této oblasti je jeskyně Wan-siang, která leží v nadmořské výšce 1200 metrů. Průměrná roční teplota v jeskyni i okolí je jedenáct stupňů Celsia.
Ping-čong Čang z Lančouské univerzity v dnešním Science popsal se šestnácti čínskými a americkými kolegy vzorek stalagmitu odebraný v květnu 2003 kilometr v hloubi jeskyně. Krápník rostl od roku 190. Jeho čistota, tempo růstu, vysoký obsah uranu a nízký obsah thoria poskytly ideální předpoklady pro analýzu izotopů kyslíku a datování. Vědci dosáhli při izotopech kyslíku časového rozlišení 2,5 roku, při thoriovém datování pod 5 let.
| Lidská ruka v asijských monzunech | |||
| Slovo monzun zřejmě vzniklo z arabského výrazu pro roční období. Znamená převládající směr větrů přinášejících výrazné srážky, které se tak soustřeďují do jistých částí roku. Hlavní příčinou jevu jsou teplotní rozdíly mezi souší a oceánem. Kromě klasické monzunové oblasti, jižní Asie, známe severoamerické, jihoamerické, africké (přesněji subsaharské), australské a východoasijské monzuny. S pokračující globální změnou klimatu se dočkáme letního monzunu i my. Vždyť jsme již několikrát zažili letní měsíce, během nichž spadl nebývale velký podíl ročního úhrnu srážek. Vznik asijských monzunů souvisí se srážkou Indie s Asií a následným zdvihem Tibetské plošiny. Srážky zesílily buď před patnácti až dvaceti miliony let, nebo před osmi miliony let. Poznamenal je nástup dob ledových před 2,4 milionu let. Kromě Slunce, proměnlivosti oběžné dráhy Země a její rotace ovlivňuje monzuny také vulkanismus a geochemické cykly. Změna jihoasijských monzunů koncem 20. století se liší od přírodních – podle všeho jsou za tím skleníkové plyny, saze a aerosoly lidského původu. |
|||
Stalagmit roste zespodu díky kapkám vody stékajícím do jeskyně. Vrstvičky minerálu kalcitu odrážejí složení vody i množství srážek. Jeskyně leží na okraji sféry letního monzunu. Měření z jeskyně velmi dobře souhlasí se záznamy o srážkách v místních historických dokumentech i se zástupnými údaji o klimatu jinde na severní polokouli. Pokrývá dobu od teplé současnosti přes tzv. malou dobu ledovou, středověké teplé období a chladné období „doby temna“.
Analýza ukázala, že v letech 190–530 byly letní monzuny středně silné a podléhaly silným výkyvům. Do této epochy spadá závěr dynastie Chan a většina doby, po kterou byla Čína rozdělena mezi více států. V letech 530–850, tedy krátce před znovusjednocením, za dynastie Suej a většiny vlády dynastie Tchang, monzuny slábly.
Pokles srážek vyvrcholil v roce 860 a v letech 910–930 přišlo další, ještě výraznější období sucha. Odpovídá to pádu dynastie Tchang a -nástupu éry Pěti dynastií a deseti království. Změna klimatu měla i tehdy globální dopad. Ve stejnou dobu opakovaná těžká sucha ukončila mimo jiné tzv. klasické období Mayů ve střední Americe.
Následovalo šedesátileté výrazné posilování monzunů. Maxima bylo dosaženo v roce 980, což provázel rozkvět dynastie Severní Sung. Po roce 1020 monzuny procházely výkyvy, ale zůstaly poměrně silné do poklesu v letech 1340 až 1360. Znovu zesílily až po roce 1850.
Ostré dílčí poklesy v letech 1350–1380 a 1580–1640 odpovídají oslabením a pádům mongolské dynastie Jüan a následné Ming. Příčina úpadku byla jako dříve nabíledni: slabé monzuny znamenaly nízké srážky a neúrodu. Výsledek: společenská nestabilita.
Po roce 1960 monzuny zase zeslábly. Jejich dřívější změny mají paralely v alpských a jiných ledovcích a ve složení i teplotě oceánů. Wansiangský krápník ilustruje přetrvávající úzkou provázanost klimatických jevů v severním Atlantiku, v Evropě a východní Asii, doloženou hlouběji v minulosti. Analýza krápníku také znovu potvrdila, že k výkyvům monzunů výrazně přispělo Slunce, hlavně proměnlivost jeho základního jedenáctiletého cyklu a z toho plynoucí kolísání intenzity osvitu Země. Určitě ale nejde o jediný faktor.
