Výchova dětí je zcela individuální záležitost a jako taková na sebe v jednotlivých kulturách, komunitách, ale i rodinách bere různé podoby. Pokud byste se nicméně vydali na cestu kolem světa, všimli byste si, že většinu původních kultur dodnes spojují určité společné rysy.
Od arktické tundry přes deštný prales na poloostrově Yucatan a savanu v Tanzanii až po úbočí filipínských hor se všude setkáte s podobným přístupem k dětem. Zvláště to platí pro kultury, jejichž děti jsou obdivuhodně laskavé a ochotně se zapojují do chodu společenství – s upřímnou radostí se rozdělí se sourozenci o sladkost, a když se ráno vzbudí, hned se samy od sebe pustí do mytí nádobí.
TAJEMSTVÍ PŘIROZENÉ VÝCHOVYAutorka v knize nakladatelství Rybka Publishers píše o tom, jak vychovat šťastné a zodpovědné děti. Inspiroval ji život v mayské, inuitské a hadzabské kultuře. |
Tento přístup k výchově, společný tradičním kulturám po celém světě, se vyznačuje čtyřmi základními principy. Dodnes se s nimi setkáme i v některých částech Evropy a není tomu tak dávno, co byly běžně rozšířené po celých Spojených státech. Prostřednictvím této knihy bych vás s těmito principy ráda podrobně seznámila, abyste je pak dokázali aplikovat i u vás doma a aby se vám s vaším dítětem žilo lépe.
Jelikož je tento přístup rozšířený po celém světě, a to především v komunitách lovců a sběračů, dá se předpokládat, že jde o jakýsi univerzální způsob výchovy starý desítky, možná i stovky tisíc let. Biologové poměrně přesvědčivě argumentují, že tento způsob fungování rodičů a dětí je výsledkem dlouhého procesu evoluce.
A když tento výchovný přístup vidíte v akci – ať už v mayské vesnici připravujete tortilly nebo v Severním ledovém oceánu lovíte siveny –, je to jako zjevení a vy si říkáte: „Aha, tak takhle se vychovávají děti!“ Rodič a dítě do sebe zapadají jako ozubená kolečka – nebo vlastně ještě lépe: jako ne dire kumi cugi, tradiční japonský truhlářský spoj. Prostě krása! Nikdy nezapomenu, jak jsem toho zázraku byla poprvé svědkem. Měla jsem pocit, jako by moje vnímání zemské tíže prošlo zásadní proměnou.
Vydáme se tedy přímo ke zdroji informací – k samotným maminkám a tatínkům z domorodých společenství. Navštívíme tří různé kultury – mayskou, hadzabskou a inuitskou, neboť tamním rodičům se daří právě v těch oblastech, se kterými my na Západě neúspěšně zápolíme. Mayské matky jsou expertkami na výchovu dětí, které ochotně pomáhají s chodem domácnosti. Vyvinuly důmyslný systém spolupráce, který sourozence učí nejen to, jak spolu vzájemně vycházet, ale také jak společně pracovat. Rodiče z kmene Hadza či Hadzabe jsou přeborníky ve výchově sebevědomých a samostatných dětí. V jejich společenstvích není ani stopy po úzkostech a depresích, s nimiž se zde na Západě setkáváme čím dál častěji. Inuité zase vyvinuli neobyčejně efektivní přístup k rozvoji emoční inteligence u dětí, zvlášť co se týče zvládání hněvu a respektu k ostatním.
Jak děti motivovatKlíčové myšlenky: Chceme-li u dětí probudit motivaci bez výhrůžek a odměn, je třeba, aby cítily, že: - jsou napojené na vás nebo na jiného blízkého člověka, - je na nich, jestli se rozhodnou dané činnosti věnovat nebo ne, a že je k tomu nikdo nenutí, - jsou kompetentní a jejich pomoci si někdo váží. Chvála může nabourávat vnitřní motivaci a také podporovat soutěživost a vyvolávat spory mezi sourozenci. Rodiče (dospělí) se toho od dětí mohou docela dost naučit. Vědění může plynout oběma směry. Nelpěte na předpokladu, že pouze váš pohled nebo vaše nápady jsou ty nejlepší a jediné správné. Když budete věnovat pozornost tomu, jak se na věc dívají děti, pravděpodobně zjistíte, že vám mohou předat mnoho cenných a užitečných informací. Velice mocným nástrojem, jak děti motivovat, je právě přijímání jejich nápadů, podnětů a obecně toho, čím chtějí přispět. Jak začítU dětí jakéhokoli věku: Odolejte nutkání dítě opravovat, zejména ve chvíli, kdy se samo zapojuje a snaží se pomáhat. Dejte mu prostor a do jeho činnosti nezasahujte, i když ji neprovádí podle vašich představ nebo si nepočíná úplně nejlépe. Pokud dítě odmítá něco udělat (např. pomoci s nádobím), nejspíš na něj příliš tlačíte. Dítě ví, co po něm chcete. Přestaňte mu to neustále připomínat a počkejte, až samo převezme iniciativu. Bedlivě sledujte, jakým způsobem se dítě snaží zapojit, a jeho vlastní iniciativu a nápady rozvíjejte, neodmítejte je. Když se dítě učí něčemu novému, nedělejte mu přednášky a nevysvětlujte, jak postupovat. Víc mu pomůžete, když ho necháte, aby si na to v praxi přišlo samo. Pokud se dítě chopí iniciativy a nedaří se mu, stručně a jednoduše ho naveďte správným směrem. Přistupte na způsob, jakým se dítě chce do něčeho zapojit, i když to zrovna neodpovídá vašim představám. Chválu používejte velmi zřídka. Když už dítě chválíte, zdůrazňujte hlavně to, že se učí nějakou obecnou hodnotu (např. „Začínáš se učit, jak doma pomáhat“) nebo se stává dospělejším (např. „Už se z tebe vážně stává velká holka“). Nástroje pro usměrnění chováníKlíčové myšlenky Na Západě mají rodiče při snaze o usměrnění chování svých dětí tendenci spoléhat na verbální pokyny a vysvětlování. Jenže slova jsou v případě dětí, zvlášť těch malých, často tím nejméně efektivním způsobem komunikace. Emoce dětí jsou zrcadlem našich emocí. Chcete-li, aby vaše dítě bylo klidné, buďte klidní a mírní i vy. Při usměrňování používejte slova úplně minimálně, případně vůbec (mají totiž stimulující účinek). Chcete-li, aby vaše dítě bylo hlučné a nabité neklidnou energií, buďte takoví i vy a používejte hodně slov. Příkazy a poučování vesměs vedou k mocenským bojům, dohadování a koloběhu vzteku. Z koloběhu vzteku a mocenských půtek se můžeme vymanit tak, že začneme využívat neverbální nástroje a místo toho, abychom dětem říkali, co mají a co nemají dělat, je podpoříme v tom, aby o svém chování přemýšlely. Nástroje a doporučení • Zklidnění záchvatů vzteku. Záchvaty vzteku odezní, jakmile na dítě reagujeme s klidem. Při příštím emocionálním výbuchu svého dítěte zachovejte klid a vyzkoušejte některý z následujících nástrojů: Klid. Svou klidnou a tichou přítomností dejte dítěti najevo, že jste tu pro něj a že se může spolehnout na vaši podporu. Snažte se mít v sobě co nejméně napětí. Fyzický kontakt. Pohlaďte dítě jemně po rameni, nabídněte mu svou ruku nebo náruč. Vlídný a klidný dotek ke zklidnění dítěte někdy úplně postačí. Úžas. Pomozte dítěti přesměrovat pozornost od vzteku k pocitu úžasu. Rozhlédněte se kolem sebe, najděte něco krásného a tím nejklidnějším a nejlaskavějším hlasem řekněte něco jako: „No páni, ten měsíc je dnes tak nádherný. Vidíš ho?“ Vezměte/dejte dítě ven. Pokud se dítě stále nemůže zklidnit, dejte ho ven na čerstvý vzduch. Vlídně ho vezměte za ruku nebo do náruče a jděte s ním na chvíli ven. • Změna chování a předávání hodnot. Místo abyste dítěti něco slovně zakazovali, dávejte mu podněty, aby samo přišlo na to, jak se správně chovat. Využít k tomu můžete následující nástroje: Pohled. To, co chcete dítěti v danou chvíli sdělit, vyjádřete pohledem a výrazem obličeje. Upřeně se na dítě zadívejte a zvedněte obočí, pokrčte nos, zavrťte hlavou... Přirozené důsledky. V klidu konstatujte možné následky toho, co dítě dělá (např. „Můžeš spadnout a ublížit si“), a pak odejděte (samozřejmě jen pokud situace není příliš nebezpečná). Otázky. Místo zákazů, příkazů a instrukcí se zeptejte (např. „Kdo je tady ošklivý na Freddieho?“, když dítě bije sourozence, nebo „Kdo se tady chová neuctivě?“, když dítě ignoruje nějakou prosbu). Zodpovědnost. Zlobící dítě vhodně zapojte do práce, dejte mu nějaký úkol (např. kňourajícímu dítěti můžete říct: „Pojď, připravíme spolu jídlo“). Činy místo slov. Místo abyste dítěti říkali, co má udělat (např. obout se a jít ven), udělejte to vy sami. Dítě vás bude následovat. Jak vychovat sebevědomé dítěKlíčové myšlenky Stejně jako dospělí, ani dětí nemají rády, když jim někdo poroučí. Děti v každém věku se přirozené učí autonomně a bez zasahování zvenčí. Když dětem poroučíme, podkopáváme jejich sebevědomí a soběstačnost. Když dětem poskytneme autonomii a omezíme instrukce na minimum, dáváme jim najevo, že jsou soběstačné a poradí si s problémy samy. Dát dítěti autonomii je nejlepší způsob, jak ho ochránit před úzkostí a stresem. Nezávislost a autonomie jsou dvě různé věci. • Nezávislé dítě je odpojené od ostatních a nemá odpovědnost za nikoho jiného než za sebe. • Autonomní dítě řídí své vlastní činy a činí vlastní rozhodnutí, ale je neustále napojeno na svou rodinu a přátele. Očekává se od něj, že bude pomáhat, dělit se a že bude laskavé. Očekává se, že kdykoli je to možné, vrátí společenství to, čeho se mu dostalo. |
Redakčně kráceno a upraveno.
