Většina z nás by asi dost sebevědomě odpověděla, že má právě takový názor proto, že je to nejlepší možný názor. Objektivnější pozorovatelé hledali zdůvodnění nejen v racionálních důvodech, ale také v životních zkušenostech, společenském prostředí či ve vzdělání.
Ale ani to není vše. Sociologové, psychologové i genetici mluví o tom, že některé názory prostě „máme“, protože jsme takoví, jací jsme. Jak by interakce mezi povahou a politickými postoji mohla ve skutečnosti fungovat, osvětluje výzkum vědecké skupiny, kterou vedl Douglas Oxley z univerzity v Nebrasce.
Tento tým zveřejnil v časopise Science zprávu o experimentu, při kterém sledovali reakci dobrovolníků na možnou hrozbu. Celkem 46 účastníků výzkumu bylo vybráno z obyvatel města Lincoln proto, že měli vyhraněné politické názory.
Dobrovolníci vyplnili osobnostní test a pak vědci zkoumali jejich fyziologickou reakci na stresové podněty. O té už se ví poměrně dost, a některé ukazatele se dají měřit. Vědci se proto rozhodli ověřit hypotézu, že liberálové (tj. ve valné většině demokraté) a konzervativci (tj. ve většině republikáni) budou mít jinou míru reakce na možnou hrozbu.
Amplituda mrknutí
V prvním pokusu si vědci za ukazatel síly této reakce určili vodivost pokožky, která stoupá s tím, jak vzrůstá vlhkost pokožky. Účastníkům promítali sérii fotografií všedních věcí proloženou šokujícími a násilnými obrazy. Ukázalo se, že konzervativci měli větší změny ve vodivosti kůže -tedy potili se více - než jejich liberální protějšky.
V druhé části pokusu psychologové sledovali pomocí elektrod měřících míru stahu svalů „amplitudu mrknutí“ při překvapení (náhlý, silný zvuk). I v tomto případě se ukázalo, že reakce je výraznější u konzervativců než u liberálů.
Zastánci vyšší míry ochrany svého společenského celku před nebezpečím (konzervativci například schvalovali válku v Iráku) také jako jednotlivci vykazují silnější reakci na nebezpečí.
Vzhledem k tomu, jak byl pokus sestaven, není výsledek až tak překvapivý, zato nečekaně výrazný: ve zkoumané skupině síla reflexivní reakce dokázala jedince zařadit do správné politické kategorie spolehlivěji než běžně používané sociologické kategorie jako věk či pohlaví. Jeden z členů týmu, John Hibbing, varuje před tím, aby lidé používali výzkum v politicky znepřátelených táborech: „Liberálové řeknou, že konzervativci jsou strašpytlové, ti označí liberály za naivky,“ řekl časopisu New Scientist.
Důležitější je to, co studie jen naznačuje; totiž že naše názory jsou velmi stále. „Pokud mají lidé dispozice k tomu, aby věřili právě tomu, čemu věří, těžko se navzájem přesvědčí,“ shrnul Douglas Oxley.
Vítězství rozumnějšího názoru?
Pozadí těchto odlišností vědci neznají - a u takto malé studie na hrstce obyvatel Nebrasky by asi šlo na podobnou otázku odpověď dosti těžko. Jiné výzkumy ale ukazují, že reakce na hrozbu je ovlivněna geny. Ale souhra prostředí a dědičnosti bude (jako skoro vždy) patrně dosti komplikovaná.
Pokud jsou tedy opatrné představy vědců z Nebrasky správné, politický boj nikdy nemůže skončit vítězstvím „rozumnějšího názoru“. „Ale pro společnost je patrně výhodné, když se v politice najdou jak lidé, kteří ji chtějí chránit, tak lidé, kteří jsou ochotni více riskovat,“ domnívá se Douglas Oxley.
Ale ani to není vše. Sociologové, psychologové i genetici mluví o tom, že některé názory prostě „máme“, protože jsme takoví, jací jsme. Jak by interakce mezi povahou a politickými postoji mohla ve skutečnosti fungovat, osvětluje výzkum vědecké skupiny, kterou vedl Douglas Oxley z univerzity v Nebrasce.
Tento tým zveřejnil v časopise Science zprávu o experimentu, při kterém sledovali reakci dobrovolníků na možnou hrozbu. Celkem 46 účastníků výzkumu bylo vybráno z obyvatel města Lincoln proto, že měli vyhraněné politické názory.
Dobrovolníci vyplnili osobnostní test a pak vědci zkoumali jejich fyziologickou reakci na stresové podněty. O té už se ví poměrně dost, a některé ukazatele se dají měřit. Vědci se proto rozhodli ověřit hypotézu, že liberálové (tj. ve valné většině demokraté) a konzervativci (tj. ve většině republikáni) budou mít jinou míru reakce na možnou hrozbu.
Amplituda mrknutí
V prvním pokusu si vědci za ukazatel síly této reakce určili vodivost pokožky, která stoupá s tím, jak vzrůstá vlhkost pokožky. Účastníkům promítali sérii fotografií všedních věcí proloženou šokujícími a násilnými obrazy. Ukázalo se, že konzervativci měli větší změny ve vodivosti kůže -tedy potili se více - než jejich liberální protějšky.
V druhé části pokusu psychologové sledovali pomocí elektrod měřících míru stahu svalů „amplitudu mrknutí“ při překvapení (náhlý, silný zvuk). I v tomto případě se ukázalo, že reakce je výraznější u konzervativců než u liberálů.
Zastánci vyšší míry ochrany svého společenského celku před nebezpečím (konzervativci například schvalovali válku v Iráku) také jako jednotlivci vykazují silnější reakci na nebezpečí.
Vzhledem k tomu, jak byl pokus sestaven, není výsledek až tak překvapivý, zato nečekaně výrazný: ve zkoumané skupině síla reflexivní reakce dokázala jedince zařadit do správné politické kategorie spolehlivěji než běžně používané sociologické kategorie jako věk či pohlaví. Jeden z členů týmu, John Hibbing, varuje před tím, aby lidé používali výzkum v politicky znepřátelených táborech: „Liberálové řeknou, že konzervativci jsou strašpytlové, ti označí liberály za naivky,“ řekl časopisu New Scientist.
Důležitější je to, co studie jen naznačuje; totiž že naše názory jsou velmi stále. „Pokud mají lidé dispozice k tomu, aby věřili právě tomu, čemu věří, těžko se navzájem přesvědčí,“ shrnul Douglas Oxley.
Vítězství rozumnějšího názoru?
Pozadí těchto odlišností vědci neznají - a u takto malé studie na hrstce obyvatel Nebrasky by asi šlo na podobnou otázku odpověď dosti těžko. Jiné výzkumy ale ukazují, že reakce na hrozbu je ovlivněna geny. Ale souhra prostředí a dědičnosti bude (jako skoro vždy) patrně dosti komplikovaná.
Pokud jsou tedy opatrné představy vědců z Nebrasky správné, politický boj nikdy nemůže skončit vítězstvím „rozumnějšího názoru“. „Ale pro společnost je patrně výhodné, když se v politice najdou jak lidé, kteří ji chtějí chránit, tak lidé, kteří jsou ochotni více riskovat,“ domnívá se Douglas Oxley.
