Zpráva vychází z dat sondy NASA LADEE (Lunar Atmosphere and Dust Environment Explorer). Tento robotický výzkumník od října 2013 do dubna 2014 létal kolem Měsíce a shromažďoval podrobné informace o struktuře a složení lunární atmosféry - velice jemného plynného obalu přirozeného souputníka Země - a výskytu prachu v ní.
První meteorit s rodokmenem byl Příbram z roku 1959 |
O přítomnosti vody na Měsíci existují důkazy. Pokračují však diskuse ohledně jejího původu a toho, kde všude se vyskytuje a jaké množství jí může být. Jde o potenciální důležitý zdroj pro udržení dlouhodobých misí na Měsíci a pro lidský průzkum hlubokého vesmíru.
Modely už dříve předpověděly, že dopady meteoroidů by mohly z Měsíce uvolňovat vodu ve formě páry, ale vědci tento jev doposud nepozorovali. Díky zkoumání toho, co LADEE na Zemi poslala, nyní získali data o desítkách těchto jevů.
K uvolnění vody musely meteoroidy podle vědců proniknout nejméně osm centimetrů pod povrch. Pod touto zcela vyprahlou horní vrstvou se nachází tenká přechodná vrstva a pak hydratovaná vrstva, kde se molekuly vody pravděpodobně drží na kouscích půdy a hornin, jimž se říká regolit.
Protože materiál na povrchu Měsíce je kyprý, může i malý, půlcentimetrový meteoroid proniknout dostatečně hluboko, aby uvolnil obláček páry. Šoková vlna, která se při každém nárazu rozptýlí, přitom vymrští vodu i z okolí.
Při dopadu proudu meteoroidu na Měsíc se voda dostane do atmosféry a rozptýlí se. Asi dvě třetiny takovéto vodní páry následně uniknou do vesmírného prostoru, nicméně přibližně třetina se podle NASA vrátí na povrch Měsíce.
Uvedená zjištění by mohla pomoci vysvětlit výskyt ledu ve studených temných koutech kráterů v blízkosti obou pólů. Většina známé vody na Měsíci se nachází právě v takovýchto studených pastích, kde jsou teploty tak nízké, že vodní pára a jiné těkavé látky, které se dostanou na povrch, zůstanou stabilní po velmi dlouhou dobu, možná až několik miliard let. Nálety meteoroidů mohou dostávat vodu ven z těchto studených pastí i do nich.
