Zhruba čtvrt století vídali vědci pod mikroskopem buňky „zajaté“ v nitru jiných buněk. Nacházeli je obvykle ve zhoubných nádorech a připisovali tento jev chaosu, který při nádorovém bujení vládne.
Nikdo nepovažoval buňky „spolknuté“ jinými buňkami za tak zajímavé, aby se věnoval jejich zevrubnému výzkumu. Jako první se do toho pustil Michael Overholtzer z Harvardu a dostal se tak na stopu nečekaného objevu. Americký biolog narazil na „buněčné otesánky“ v tkáni odebrané ze zdravého prsu. Kde se tam vzaly? Co dělají?
|
Jak zabít buňku
Smrt buňky má mnoho tváří. Při tzv. nekróze je buňka brutálně zničena a její obsah se vylije do okolí. Tak zabíjí buňky některé jedy nebo radioaktivní záření. Buňky mohou spáchat i sebevraždu a ještě po sobě uklidit. Tento typ buněčné smrti označují biologové jako apoptózu. Při ní se buňka dělí na spoustu malých váčků. Je to pro ni velká dřina, a musí proto do poslední chvíle produkovat energii. Drobné váčky obsahující „součástky“ původní buňky jsou beze zbytku pohlceny okolními buňkami. Tak tělo zabíjí nadbytečné buňky. Například při tvorbě ruky lidského plodu jsou jednotlivé prsty osvobozeny právě apoptózou buněk, které prsty spojovaly do „ploutvičky “. Při procesu autofágie pojídá buňka sebe sama. Vytvoří ve svém nitru „raneček“, do kterého „zabalí “ některé své součásti a následně je stráví. Takto získané živiny znovu použije pro svou vlastní potřebu. Buňka může sama sebe „vyjíst “ tak dokonale, že se zabije. |
Overholtzer záhy odhalil, jak otesánci vznikají. Při kultivaci v laboratoři se většina buněk pevně přichytí k povrchu kultivační misky. Někdy se buňka podkladu pustí a začne volně plavat živným roztokem. Pokud potká jinou buňku „na volné noze“, pevně se k ní přimkne a vzápětí vklouzne do jejího nitra. Je to zřejmě důsledek vzájemného přetahování buněk, které se najednou se ocitly bez jakékoli opory.
Asi tři čtvrtiny spolknutých buněk zahynou. Zbývající se mohou v zajetí množit a nakonec z nitra své hostitelky opět vylézt ven. Overholtzer a jeho spolupracovníci označili vzájemné polykání buněk jako entózu. Vědci odhalili entózu u mnoha typů zdravých buněk. Navzájem se polykají například buňky ve vaječnících nebo buňky pupeční šňůry.
Významnou roli zřejmě sehrává entóza při obraně před nádory. Když Overholtzer zabránil nádorovým buňkám prsu ve vzájemném polykání, stoupla rychlost, s níž se množily, na desetinásobek. O významu entózy pro tvorbu nádorů svědčí i další z Overholtzerových experimentů. Od onkologů získal vzorky nádorů prsu dvaceti žen, přičemž buňky uvězněné v jiných buňkách našel v jedenácti případech.
Vědci předpokládají, že vzájemné pohlcování volných buněk může snížit pravděpodobnost, že se buňka uvolněná z mateřského nádoru zatoulá na jiné místo v těle a vytvoří tam nový nádor. Toto rozsévání nádorů čili tvorba metastáz patří k nejvážnějším problémům provázejícím rakovinné bujení.
Na druhé straně ale může entóza k rozvoji nádorů i přispívat. „Spolknutá“ nádorová buňka je dokonale ukrytá před imunitní obranou a ztížený přístup k ní mají i léky. „Díky“ entóze tedy mohou rakovinné buňky přežívat i léčbu a atak imunitního systému.
Někteří biologové jsou k Overholtzerovu objevu skeptičtí. Podle nich je úspěšnost likvidace „spolknutých“ buněk příliš nízká, než aby měla pro organismus význam. „Je možné, že k entóze dochází jen u buněk z laboratoře, a nikoli v lidském těle,“ říká například americký onkolog Craig Thompson.
