Mars je po Zemi nejlépe prozkoumaná planeta sluneční soustavy. Na našeho vesmírného souseda astronomové zaměřují své teleskopy už mnoho staletí. Celou záplavu nových poznatků pak poskytly sondy vyslané hlavními kosmickými velmocemi.
První robotičtí průzkumníci, americké sondy Mariner, přistáli na Marsu v polovině sedmdesátých let dvacátého století a další brzy následovali. První léta nového tisíciletí jsou ve znamení nových generací sond s výrazně lepšími parametry. Podařilo se také zvýšit životnost „marsochodů“, které nyní dokážou zasílat data i více než rok po přistání.
Přesto ale některé oblasti Marsu představují pro astronomy záhadu. Patří k nim i území kolem pólů. Tam se na konci zimy objevují temné skvrny o průměru zhruba 100 metrů, které se posléze vytratí. Spolu s nimi zmizí i téměř všechen led z oxidu uhličitého.
Místa chladná, ale bez ledu
Stávající teorie se pokoušely vysvětlit záhadné body jednoduše táním. Tmavé oblasti by tak vznikly na místě, ze kterého už zmizel let a kde prosvítá hornina. Toto vysvětlení nabourala měření sondy Mars Odyssey, která kolem planety obíhá už pátým rokem. Snímky pořízené v infračerveném spektru ukázaly, že temná místa zůstávají chladná i několik měsíců poté, co na ně začalo „pražit“ jarní slunce. V takových podmínkách by se ale obnažená půda měla rychle ohřívat.
Řešení problému záhadných tmavých bodů nastínila v článku publikovaném v posledním čísle časopisu Nature skupina vědců vedená Hughem Kiefferem. Za neobvyklé jevy podle publikovaného modelu mohou obří gejzíry, které vznikají, když se proud oxidu uhličitého (CO2) v plynné formě prodere skrz led na povrch.
Každou zimu pokryje oblast kolem pólů led dosahující tloušťky zhruba jednoho metru. Zmrzlý CO2 je průhledný stejně jako sklo. S příchodem jara začnou intenzivnější sluneční paprsky zahřívat půdu přes vrstvu ledu. Teplo zahájí sublimaci, přeměnu spodních vrstev ledu z CO2 v plynnou formu. Plyn zůstává pod ledem jako pod pokličkou. Jeho hromadění ale znamená zvyšování tlaku. Po překročení kritické meze začíná nezvyklé divadlo.
V ledu se vytvoří průrva, kterou obrovskou rychlostí uniká směs plynu, písku a prachu. Gejzír dosáhne v nižší marsovské gravitaci výšky mnoha desítek metrů. Takový jev se na Zemi nikde nevyskytuje.
Vychrlený materiál padá zpět na povrch, přičemž oblast o průměru stovky metrů pokryje milimetrovou vrstvičkou. Tato místa pak z oběžné dráhy vypadají jako temné skvrny. Vítr později nanesenou směs prachu a písku rozfouká a vytvoří na povrchu planety pruhy.
Definitivní řešení?
V modelu vytvořeném Kiefferovým týmem do sebe vše zapadá. Autoři další studie však upozorňují, že evropská sonda Mars Express v oblastech tmavých skvrn zaznamenala jen sporadický výskyt ledu.
Philip Christensen z Arizona State University ale tvrdí, že to naopak teorii gejzíru potvrzuje. Mars Express letěl nad jižním pólem na konci tamního jara. Tou dobou už by měly mít gejzíry za sebou 30 dní „provozu“. Vychrlený materiál pak prostě led z oxidu uhličitého před sondou schoval.
