Lidská levoruká menšina to má v životě těžší. Řada nástrojů, například nůžky nebo otvírák na konzervy, je konstruována pro pravou ruku. V dřívějších dobách se nad leváky vznášelo obvinění z pletek s ďáblem, který byl rovněž zpodobňován jako levák.
Přesto se řada levorukých lidí nesmazatelně zapsala do historie. Levou rukou vládl Alexandr Makedonský, Karel Veliký či Gaius Julius César. Levačkou maloval Leonardo da Vinci. Mezi leváky najdeme i nejednoho vynikajícího hudebníka, např. Paula McCartneyho nebo Carla Philippa Emanuela Bacha.
ČTĚTE TAKÉ: |
Leváci za svou levorukost nemohou. Šikovnější levačku mají zakódovanou v dědičné informaci. Vědci dlouho spekulovali o tom, že levorukost je podmíněna účinky jednoho jediného genu. Pátrání po něm však vycházelo naprázdno.
Nejnovější studie mezinárodního týmu genetiků z britských universit v Oxfordu, St. Andrews a Bristolu a z Ústavu Maxe Plancka v nizozemském Nijmegenu zveřejněná ve vědeckém časopise PLoS Genetics vykreslila podstatně komplikovanější obrázek dědičných základů praváctví a leváctví. Ve hře je celá skupina genů provázaná spletitými vztahy.
Geny pro asymetrii těla
Lidské tělo je asymetrické. Srdce a žaludek má drtivá většina lidí na levé straně těla, zatímco játra máme uložena napravo. Na počátku vývoje lidského zárodku však není pravo-levá asymetrie patrná. Embryo je tvořeno „kuličkou“ z několika desítek či stovek buněk a je ze všech stran stejné. Teprve dalším vývojem se pravá a levá strana těla pod vlivem mnoha genů formují odlišně.
Genetici pod vedením Caleba Webbera z University of Oxford a Silvie Paracchiniovéz University of St Andrews pojali podezření, že o leváctví a praváctví rozhodují právě geny zodpovědné za vznik asymetrického lidského organismu. Už dříve zjistili, že mutace jednoho genu pro asymetrii těla označovaného jako PSCK6 jsou mnohem častější u praváků než u leváků. Bohužel, platí to jen u praváků postižených dyslexií. V celkové populaci nemají změny genu PSCK6 na pravorukost prakticky žádný vliv.
PSALI JSME: |
Proč má gen PCSK6 vliv na praváctví jen u dyslektiků, zůstává tajemstvím. Tváří v tvář téhle záhadě si ale vědci uvědomili, že dědičnost levorukosti či pravorukosti bude mnohem složitější, než se donedávna domnívali. Webber a Paracchiniová se proto rozhodli prověřit dědičnou informaci více než 2600 lidí a vyloučili z nich dyslektiky.
Výsledky jejich studie odhalily, že levorukost a pravorukost jsou určovány početnou skupinou genů, z nichž se skutečně velká část podílí na asymetrickém uspořádání lidského těla. O tom, zda budeme mít šikovnější pravou, nebo levou ruku, rozhodují změny na těchto genech.
Některé geny jsou určitými změnami zformovány tak, že nás tlačí k praváctví, jiné geny jsou jinými změnami přetvořeny na vlohy zakládající sklon k leváctví. Záleží na konkrétním genu, charakteru změn, jimiž prošel, a počtem míst, kde se pozměnil.
Tento objev vysvětluje i záhadu samotné existence leváků. Jak to, že se v lidské populaci stále vyskytují? Proč už dávno nevymizeli? Přímočarý osud mívají obvykle jen jednoduše děděné vlastnosti. Vlastnosti určené velkým počtem genů, které navíc plní v organismu hned několik různých úloh, mívají složitější osudy.
Závažnější změny v genech, jež se skrývají za pravorukostí a levorukostí, by ohrožovaly vývoj lidského organismu. U myší vyvolávají například zásadnější změny v genu PCSK6 vážné deformace orgánů a jejich posunutí v těle na nevhodné místo. Myši trpí například defekty srdce, plic nebo čelisti.
Pojištěná pravorukost
Někteří lidé mají orgány v těle uloženy zrcadlově převráceně a například srdce jim bije na pravé straně hrudníku. Vědce zajímalo, zda se tento stav označovaný jako situs inversus projeví i na poměru mezi leváky a praváky. Kupodivu i mezi „zrcadlově převrácenými“ jednotlivci našli silnou převahu praváků.
Zdá se, že je pro nás pravorukost opravdu důležitá a během vývoje člověka zůstává důkladně pojištěna. Vědci to považují za důsledek rozvoje lidské řeči. Převážnou část řečových schopností si neseme v levé mozkové polokouli. Tedy v té, která má zároveň na starost naši pravou ruku. Lidé s řečovými centry umístěnými do pravé mozkové polokoule jsou většinou leváci.
Webber a Paracchiniová ale nejsou přesvědčeni, že je otázka praváctví a leváctví tak jednoduchá. Podle jejich spolupracovníka Williama Brandlera je dominance jedné ruky výsledkem vzájemné souhry mnoha genů a změn, kterými tyto geny prošly. Zatím jsme ale do tohoto zamotaného přediva vztahů jen nakoukli a pořádně mu nerozumíme. „Pravorukost nebo levorukost má dědičný základ ve stovkách variant mnoha genů. Každá z těchto variant nás může tlačit na jednu či na druhou stranu. O tom, zda budeme leváci, nebo praváci, nakonec rozhodnou nejen varianty genů, ale také prostředí, v jakém žijeme, a společenské klima.“
K odhalení všech dědičných základů praváctví a leváctví bude podle Williama Brandlera nutné prověřit dědičnou informaci statisíců lidí. Ani pak nebudeme s to z dědičné informace u všech lidí vyčíst, zda budou praváci, nebo leváci. Významnou roli bude i nadále sehrávat fakt, že lidská civilizace je uzpůsobena pro praváky a leváci to v ní mají složitější. Někteří geneticky nepříliš vyhranění leváci tak mohou například akceptovat snazší životní styl praváků.
