Velkou odezvu ve všech možných médií vyvolala v minulém týdnu zmínka o devatenáctiletém mladíkovi, který v českobudějovickém kině natočil Simpsonovy ve filmu a dále je šířil po internetu. Po soudních tahanicích nakonec s povděkem přijal mimosoudní dohodu, podle níž má zaplatit sto padesát tisíc a sloužit protipirátským organizacím jako odstrašující případ. Na internetu se s ním vzedmula vlna solidarity, chystala se pro něj dokonce sbírka, která však byla záhy na jeho přání zrušena.
Ať už se v tomto případě jedná o hloupou klukovinu, anebo ukázku bezskrupulózního porušování autorských práv ve velkém rozsahu, jak se nám snaží namluvit některé organizace hájící autorská práva, nejzajímavější na celém případu je diskuse, která se následně rozpoutala. Pokusme se tedy alespoň stručně shrnout, na co je nejčastěji poukazováno.
První připomínka se váže k samotnému případu. Udělat v kauzách porušování autorského práva z někoho obětního beránka jde velice snadno: způsobená škoda se zjišťuje jen velice těžko (přesnou výši prakticky nelze určit), a proto se musí dát na „výpočty“ oněch protipirátských organizací. To pak milióny lítají jako splašené (pokud máte dostatečnou právní sílu, lze před soudem obhájit prakticky cokoli) a exemplárně trestaní piráti se nestíhají divit, byť jsou jen jedni z mnoha a trestáni podle platného práva. Poněkud jasnější pravidla v této oblasti by rozhodně neškodila.
Autorské svazy jsou mnohými trnem v oku i pro jinou činnost – prosazení povinného poplatku při nákupu paměťových médií nebo reprodukční techniky. Pokud nakupujete na internetu, určitě jste si všimli této položky ve výsledné ceně zboží. Zatím se jedná o pár desetikorun, které v ceně výsledného nákupu nehrají příliš roli, ale jak roste kapacita pamětí, rostou i odváděné částky a nebude dlouho trvat, než situace dosáhne kritické hranice.
Tento poplatek vynuceně zaplatíte i když po celou dobu životnosti médium nepoužijete anebo na něj ukládáte pouze vlastní výtvory – automaticky se u vás předpokládá, že budete nějakým způsobem porušovat autorské právo. A takováto presumpce viny je minimálně morálně pochybná.
Lze však částečně přistoupit na argumentaci obhájců poplatků, že se jedná o ekvivalent povinného ručení pro motorová vozidla, které musíte platit i když nejezdíte nebo nezpůsobujete nehody. Avšak na rozdíl od tohoto případu lze s úspěchem pochybovat o spravedlivosti přerozdělování vybraných peněz. Kdo určí, kolik čeho se nelegálně zkopírovalo a komu má připadnout odměna? Nelze však pochybovat, že značnou část spolknou na svou režii organizace starající se o jejich správu.
Že tato situace neleží v žaludku jen obyčejným lidem dokazují i slova ministra Římana, který v některých případech označil vybírání poplatků za absurdnost a vytkl si za cíl vyhlášku „zmodernizovat, zjednodušit a platit skutečně jenom tam, kde jde o autorská práva a ne tam, kde jde o získání profitu z ničeho.“ Jeho slova sice zní líbivě, ale následný souboj s autorskými svazy a možná i evropskou legislativou může být nad síly českého ministra.
Možná nám nezbude nic jiného než se smířit s faktem, že nám zde potichu vyrostla další daň, která, až se bouře utiší, stane jen jednou z mnoha, stejně tak jako různé ekologické poplatky. Časem možná dospějeme k placení daní z komínů, oken, dveří a šatů, jak to zavedl Ludvík XVI. Jeho neslavný konec pod gilotinou, vyvolaný také pokusem o další daňovou reformu, na sebe nenechal dlouho čekat.
