Je zajímavé sledovat, jakými frázemi se jednotliví bojovníci za regulaci zaštiťují. Zbraně Evropské unie a všech jejich úřadů jsou nám dobře známé: stohy dokumentů psané nesrozumitelnou právnickou hantýrkou, jejíž pochopitelnost navíc utrpí několikerým překladem. Je to zkrátka text, který se brání čtení, seč může. Už jen dlouhé názvy (v tomto případě: Bezpečnější internet pro děti – společný boj proti nelegálnímu obsahu a chování online) odrazují pohodlné čtenáře, v jiných zase vyvolává falešně dobrý pocit, že se někdo stará o světlou budoucnost a děti. O ty tu jde především, a tak je potřeba pro jejich ochranu nasadit do boje takové mechanismy jako „spolupráci všech subjektů“ – což nejlépe vystihuje staré pořekadlo „cizíma rukama hady chytat“.
Jinými slovy: Evropská unie nehodlá internet regulovat sama, ale přenést tuto povinnost na ostatní zúčastněné subjekty. Ať už se jedná o providery (mnozí nějakou formu restrikce nevhodného obsahu dávno uplatňují) anebo vyhledávače, které se ještě tak nějak vzpírají. Že se tento problém netýká jen dětské pornografie, která funguje stejně jako jiná mediální zaříkávadla (např. prasečí chřipka), dokazuje ještě neskončený případ soudu s tvůrci The Pirate Bay.
To v Kazachstánu na to jsou jiným způsobem. Mnohem jednodušším, brutálnějším, ale řekněme si na rovinu i férovějším – schválí zákon, který dává pravomoc státním úřadům zablokovat libovolnou webovou stránku. V tomto případě není zaklínadlem ani duševní vlastnictví, ani dětská pornografie, ale pouliční nepokoje, které mají takové weby způsobovat.
A stejně jako můžeme na mapě světa pozorovat šíření prasečí chřipky, mohli bychom sledovat i šíření nemoci nazvané „bezpečný internet“. Jeden kmen se šíří z Pekingu směrem na západ, druhý pak z Bruselu do celé Evropy. Který z nich k nám dospěje dříve? V podstatě je to jedno.
