Proti vlně antisemitismu bojoval tehdy i Tomáš Garrigue Masaryk, který pomohl ke zmírnění Hilsnerova trestu. Po 19 letech ve vězení za vraždu dostal Hilsner císařskou milost, ale rehabilitován nikdy nebyl. První proces s Hilsnerem začal v Kutné Hoře 12. září 1899.
Pro, nebo proti? Až do hilsneriády považoval Masaryk antisemitismus za oprávněný |
Masaryk se v kauze začal angažoval až po tomto verdiktu soudu první instance, kdy vydal brožuru Nutnost revidovati proces polenský. Masaryk, který zkritizoval vyšetřování i postup soudu a usiloval o revizi procesu, se snažil vyvrátit domněnku, že Hrůzová se stala obětí rituální vraždy. Tato verze se začala šířit i proto, že vražda se stala o Velikonocích, na které ten rok připadl i židovský svátek Pesach. A jelikož podle pitevního nálezu oběť vykrvácela širokou ranou na krku a na místě se našlo jen malé množství krve, uvěřil „hlas lidu“ pověře, že vrah byl Žid, který krev „křesťanské panny“ použil na zadělání macesu (nekvašeného chleba).
Ačkoli v podezření bylo tehdy více osob, zatčen byl dvaadvacetiletý Hilsner, který se živil potulkou a žebrotou. V Polné rázem propukly protižidovské bouře, antisemitismus zachvátil nejen bulvární a radikální listy a v mnohatisícových nákladech vycházely i nejrůznější pohlednice - matka modlící se na místě vraždy či rodný domek oběti. Koncem 19. století byl také antisemitismus prostředkem politického boje v mnoha zemích Evropy a jen o pár let dříve byl ve Francii křivě obviněn z vlastizrady a odsouzen židovský důstojník Alfred Dreyfus.
Tajuplná vražda
V této atmosféře se konal od 12. září 1899 v Kutné Hoře proces, v němž žalující stranu zastupoval známý národovec a radikální poslanec Karel Baxa, pozdější dlouholetý pražský primátor. Hilsnerovi přitížilo, že během vyšetřování i procesu několikrát lhal, nikdy se ale nepřiznal a důkazy proti němu byly jen nepřímé. Přesto byl Hilsner 16. září odsouzen za spoluúčast na vraždě Hrůzové k trestu smrti.
Rozsudek byl poté v dubnu sice zrušen, ale v novém procesu u soudu v Písku v listopadu 1900 byl Hilsner znovu odsouzen, opět na základě nepřímých důkazů, k trestu smrti za spoluúčast na vraždě Hrůzové a navíc na vraždě Marie Klímové, která zemřela v roce 1898 také v lese u Polné.
O počínání zástupce Hrůzových Karla Baxy u soudu v Písku napsal publicista Jiří Kovtun v knize Tajuplná vražda - Případ Leopolda Hilsnera: „Pokud ještě existovala domněnka, že v píseckém soudním řízení rituální legenda přestala hrát roli, rychle ji rozptýlil Karel Baxa (...). Baxův důraz na údajné rituální momenty byl silnější než v Kutné Hoře. (...). Kromě vraždy ze sexuálních motivů vyloučil i loupežnou vraždu a vraždu ze žárlivosti. Vyzýval k odvaze otevřeně vyslovit, že prý bylo dokázáno, že jsou lidé, kteří ?potřebují krev našich křesťanských dívek ?“
Slabinou obou procesů bylo to, že byl Hilsner odsouzen pouze na základě svědectví a nepřímých důkazů, které navíc v případě vraždy Marie Klímové chyběly úplně. Nikdy se nepodařilo získat jeho doznání, nebo odhalit jeho komplice či přímými důkazy prokázat podíl na vraždách. Na druhou stranu mu hodně přitěžovaly jeho lži.
Trest, který potvrdil i vrchní soud ve Vídni, zmírnil v červnu 1901 císař František Josef I. milostí na doživotní vězení. Žádosti o revizi procesu, kterou nadále požadoval Masaryk spolu s dalšími významnými vědci a humanisty, však byly zamítnuty. Za svou obhajobu Hilsnera si tehdy Masaryk vysloužil odsudky od části společnosti i svých studentů.
Až v březnu 1918 udělil císař Karel I. Hilsnerovi milost. Zbytek života strávil Hilsner pod cizím jménem ve Vídni, kde mu byla z pokynu prezidenta Masaryka údajně vyplácena finanční podpora a kde také v roce 1928 zemřel.
Hilsnerovou aférou se v následujících letech zabývala řada historiků i spisovatelů. Například Bohumil Hrabal, který v Polné v dětství krátce bydlel, napsal povídku Morytát o zavraždění Anežky Hrůzové. Mediálně aféra ožila v roce 1968, kdy se objevily informace, že jistému katolickému knězi se před smrtí vyzpovídal z vraždy Hrůzové její bratr. Podle historika Bohumila Černého, který se případem vraždy Hrůzové detailně zabýval, je ale příběh se zpovědí pouhá fáma.
V červnu 2000 byl na vídeňském Ústředním hřbitově odhalen obnovený Hilsnerův hrob, který vyhledal právě Vašíček. Na náhrobku je napsáno, že Hilsner zemřel v roce 1928 jako nevinná oběť lži o rituální vraždě a že prožil 19 let ve věznici. Z Vašíčkovy iniciativy pak byla v roce 2002 také odhalena pamětní deska na domě, v němž Hilsner ve Vídni žil. |
V roce 1999 se v Praze konala konference věnovaná hilsneriádě, ze které vzešla žádost o Hilsnerovu rehabilitaci. Tu se však nepodařilo dotáhnout do konce.
Již v prosinci 1995 podal Petr Vašíček z Vídně u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně stížnost pro porušení zákona v Hilsnerově kauze. Dostal odpověď, že „nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinu“. Tak se obrátil na ministerstvo spravedlnosti a tehdejší ministryně Vlasta Parkanová podle Vašíčkova sdělení „dokumentem ze dne 5. února 1998 de facto anulovala (...)rozsudky soudů v Kutné Hoře a v Písku. Její rozhodnutí potvrdil 12. října 1999 dopisem ministr Otakar Motejl. Oba se shodují v tom, že definitivní rehabilitace je nyní věcí rakouských orgánů, neboť Nejvyšší (kasační) soud, který (...) potvrdil písecký verdikt druhého odsouzení k trestu smrti, sídlil ve Vídni.“ V roce 2009 ale rakouské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že rozsudek nad Hilsnerem zrušit nelze.
