Houby zaplavují české lesy. Všechna jejich tajemství ale lidstvo zatím neodhalilo

Byliny, keře a stromy se zvětšují množením buněk. To je zdlouhavý proces vyžadující náročnou výrobu široké palety látek. Houby si pomáhají tím, že pumpují do svých buněk vodu, a zvětšují tak jejich objem. To se dá zařídit rychle, protože houbám se daří přednostně na vlhkých stanovištích, kde nedostatkem vody netrpí.

K pověsti hub jako tajemných organismů přispěl i fakt, že jejich plodnice někdy na lukách či v lesích vyrůstají v takřka dokonalých kruzích. Žampion čili pečárka polní vytváří kružnice o průměru kolem dvou metrů, avšak kruhy špičky obecné mohou měřit napříč i více než 300 metrů. Naši předkové věřili, že houbové „čarodějné kruhy“ vznikají na místech řádění čarodějnic během sabatu. Skandinávci je spojovali s tanci elfů, obyvatelé Britských ostrovů s reji víl. V Tyrolsku připisovali čarodějné kruhy ohnivým drakům, kteří se v daném místě honili dokolečka. Někde viděli lidé v kruhu hub prokleté místo a báli se do něj vstoupit, aby na sebe nepřivolali pohromu. Jinde tomu bylo naopak a lidé si skokem do kruhu hub zajišťovali přízeň osudu.

Vysvětlení vzniku čarodějných kruhů je prosté. Houby se rozmnožují výtrusy. Když tohle maličké „semínko“ najde v půdě příhodné podmínky, vyrůstají z něj na všechny strany jemná vlákna podhoubí. Plodnice se tvoří na obvodu rozrůstajícího se podhoubí, protože tam má houba k dispozici nejvíc živin. Uvnitř plochy prorostlé podhoubím už bývají živiny vyčerpané.

Tajemno kolem hub posiluje i přízračný vzhled některých z nich, který jim dodává zelenavá bioluminiscenční záře. Z bezmála stovky známých svítících hub patří k nejzdatnějším světlonošům pařezník obecný vyskytující se i v našich lesích. Zdrojem světla hub je látka s „pekelným“ názvem luciferin. Jde o stejnou molekulu, jakou září do tmy za letních nocí brouci světlušky. Pařezník podřizuje produkci světla přísnému časovému režimu. Na plný výkon svou luciferinovou lampu zapíná od šesti do devíti večer.

K čemu je houbám světlo dobré? Některé tropické druhy na něj lákají noční hmyz. Ten na sebe nachytá výtrusy a roznáší je po okolí. Světlo mnohých hub však zástupci hmyzí říše okázale ignorují. Těm snad slouží bioluminiscence k vyzáření přebytečné energie a k ochraně před přehřátím. Vědci však přiznávají, že svit hub pro ně zůstává z valné části záhadou.

Houby a déšť

‚Je to na kosu.‘ Houbaři vyrážejí do českých lesů, vrací se s plnými košíky

Výtrusy hub snadno přehlédneme, protože jejich velikost se pohybuje řádově v tisícinách milimetru. Houby je však chrlí v impozantním množství. Odhaduje se, že za rok vytvoří všechny houby světa výtrusy o celkové hmotnosti 50 milionů tun. Kdybychom je rovnoměrně rozprášili po povrchu Země, našli bychom na každém čtverečním milimetru tisícovku houbových výtrusů.

Řada hub vystřeluje výtrusy do okolí a tyto mikroskopické projektily přitom naberou 10000krát vyšší zrychlení, než jakému čelí astronauti při startu raketoplánu. Výtrusy za to vděčí tenkému povlaku z cukrů, které nasávají vzdušnou vlhkost a bobtnají. Zvětšující se výtrus je v houbě stále víc namačkán a narůstající tlak ho nakonec vymrští do okolí. Na vzduchu výtrusy vyschnou a vítr je roznáší na velké vzdálenosti.

Přišla sezona hub, lidé se vracejí z lesů velmi spokojení.

Houbařům košíky doslova přetékají.

Když se výtrus dostane do mraku, přichází opět ke slovu jeho povlak z bobtnavých cukrů. Nasává okolní vlhkost tak dlouho, až na něm pára zkondenzuje v drobnou kapičku. Při srážkách výtrusů vznikají větší kapky, které už se v oblacích neudrží a snášejí se k zemi jako déšť. Výtrusy hub tak významně přispívají ke vzniku dešťových srážek a roztáčejí pozoruhodný cyklus.

Nepovedená smaženice. Co bychom určitě měli udělat při otravě?

Déšť prospívá růstu plodnic, z nichž se uvolňují výtrusy. Ty následně přispívají ke vzniku dešťů, po kterých rostou další houby a stoupá produkce výtrusů. Sucha, jež nás v posledních letech sužují, mohou chod tohoto přírodního cyklu narušit. Pokud ubude srážek a vyroste méně hub, bude ve vzduchu méně houbových výtrusů a deště ještě zeslábnou.

Pomocníci stromů

Plodnice, které Češi tak rádi sbírají a připravují na talíře, představují v organismu houby jen příslovečnou „špičku ledovce“. Drtivá většina houby se skrývá pod povrchem země a má podobu jemných vláken podhoubí. Ta jsou napojena na kořínky rostlin a společně s nimi vytvářejí rozsáhlou spletitou podzemí síť. Houba jejím prostřednictvím poskytuje rostlině vodu a některé minerální látky. Na oplátku dostává cukry, které si rostlina vyrábí fotosyntézou s přispěním sluneční energie.

Pro toto oboustranně prospěšné spojenectví hub s bylinami, keři a stromy vytvořil už v roce 1885 německý botanik Albert Bernhard Frank odborný termín mykorhiza. Některé mykorhizní houby jsou na své rostlinné partnery vybíravé. Proto se vyplatí hledat křemenáče pod osikami, klouzky v blízkosti modřínů, kozáky pod břízami a ryzce pod smrky.

Mnohé rostliny by bez spolupráce s houbou vůbec nevzešly. Dobře známá je závislost na mykorhize u orchidejí. Rozsáhlá síť vláken jedné houby může být napojena na několik různých rostlin. Houba mezi nimi pozná tu, která nejvíce strádá nedostatkem vláhy či minerálních látek – a tohoto chudáka pak zásobuje vydatněji než rostliny, jimž se vede lépe.

Houba neslouží rostlinám jen jako partner, ale také jako prostředník pro vzájemné kontakty. Velké „mateřské stromy“ posílají přes sítě podzemních houbových vláken „potravinovou pomoc“ stromkům klíčícím ze semen. V lese, kde oblohu stíní koruny vzrostlých velikánů, by malý stromek trpěl nedostatkem světla a sám sebe by fotosyntézou uživit nedokázal. Porce cukrů z „mateřského stromu“ mu přijde vhod a nejednou mu zachrání život. Dokonce i pařezy dostávají přes podhoubí „humanitární pomoc“ z okolí a mohou díky tomu vyhnat nové výhonky a vyrůst v nový strom. Vzájemně si – přes houbu – posílají pomoc dokonce i stromy různých druhů.

Kromě živin si rostliny předávají „houbovým internetem“ také varovné signály před blížícím se nebezpečím. Strom napadený škůdci či chorobou pošle výstrahu okolním stromům a ty se mohou na nepřátelský atak náležitě připravit tím, že s předstihem nastartují obranné mechanismy.

Houby na talíři

„Houby můžete ochucovat, jak chcete, a stejně budou dobré jen k tomu, abyste je vyhodili na hnojiště, kde vyrostly.“ – Takhle ostře odsuzoval v roce 1751 pokrmy z hub ve své Encyklopedii francouzský filozof Denis Diderot. Dnes však nedají francouzští šéfkuchaři na houby dopustit. Nejen žampiony nebo lanýže, ale třeba i hlívy, hříbky nebo lišky tvoří nedílnou součást mnoha vyhlášených francouzských Fo delikates.

Analýzy zubního kamene na čelistech neandrtálců odhalily, že houby tvořily významnou položku jídelníčku už u pravěkých lidí. Oblibě se těší v mnoha koutech světa dodnes. Jedí je lidé od subsaharské Afriky až po Ameriku. K nadšeným milovníkům nejrůznějších hub se řadí národy východní Asie.

Houby jsou nejen chutné, ale také zdravé. Výživoví experti si cení plodnic hub jako vydatného zdroje selenu, vitaminu D, glutationu a ergothioneinu. Všechny čtyři látky působí jako antioxidanty a jsou s to likvidovat takzvané volné kyslíkové radikály. Ty vznikají v lidském organismu v důsledku stresu a páchají rozsáhlé škody na našich buňkách, tkáních i orgánech.

Výsadnímu postavení se mezi látkami obsaženými v houbách těší aminokyselina ergothionein. Ta byla sice objevena už počátkem 20. století v námelu rostoucím na obilných klasech, ale její význam pro lidské zdraví zůstával dlouho nepovšimnut. Lidské tělo si neumí ergothionein vyrobit, ale přitom ho nutně potřebuje. V dědičné informaci máme dokonce gen, jehož hlavní úlohou je pumpovat do červených krvinek ergothionein získaný z potravy.

Krvinky pak roznášejí tuto látku po těle a přednostně jí zásobují orgány a tkáně ničené volnými kyslíkovými radikály. Přední americký neurobiolog Solomon H. Snyder proto prosazoval zařazení ergothioneinu mezi vitaminy.

Mykolog radí, jak na modráky: Minimálně 15 minut smažit, vařit a vždy tyto houby krájet na malé kousky

Houby obsahují přinejmenším desetkrát víc ergothioneinu než jakákoli jiná potravina. Pokud už konzumujeme ergothionein v potravě rostlinného původu, musíme jeho zdroj hledat opět v houbách, jejichž podhoubí je napojené na kořeny zemědělských plodin. Ukazuje se, že úroda vypěstovaná na zdevastované půdě s nízkým výskytem hub je na ergothionein zoufale chudá.

Houby sbírají děti i dospělí.

Houby z českých lesů.

Ergothionein podle některých vědeckých studií působí jako prevence spontánního poklesu výkonnosti mozku ve stáří a chrání zřejmě i proti Alzheimerově či Parkinsonově chorobě nebo proti roztroušené skleróze. Z epidemiologických studií vyplývá, že čím více ergothioneninu lidé konzumují, tím vyššího se dožívají věku.

Maso bohů

Dušičky, saunování bez plavek a kávu s lógrem. České zvyky, které Angličané nechápou

Teonanacatl čili „maso bohů“. Pod tímto názvem uctívali vybrané druhy hub staří Aztékové. Evropa se o zálibě indiánů v houbách dozvěděla záhy po dobytí říše Aztéků Hernánem Cortésem. Už v roce 1558 popsal františkánský mnich Toribio de Benavente, známý jako Motolinia, děsivé halucinace, jaké zažívají indiáni při obřadech spojených s konzumací hub.

Motolinia prohlásil aztécké „maso bohů“ za dílo ďábla a přičinil se o systematické potírání houbových rituálů. Dlouho převládal názor, že Španělé znalost halucinogenních hub mezi mexickými indiány zcela vymýtili. V padesátých letech minulého století se však ukázalo, že v zapadlých vsích mexického pohoří Sierra Mazateca domorodé kulty přežily.

O popularitu „masa bohů“ se významně přičinil americký finančník Robert Gordon Wasson. V roce 1953 podnikl společně s francouzským mykologem Robertem Heimem cestu do Sierra Mazateca a v článku pro časopis Time pak popsal obřad, který absolvoval ve vesnici Huautla de Jimenez u místní šamanky Marii Sabriny.

Klíčová součást rituálu spočívala v konzumaci „niňos santos “ čili „posvátných dětí“, jak halucinogenním houbám obyvatelé Sierra Mazateca říkají. Wassonův článek udělal z Marii Sabriny světovou celebritu a z halucinogenních hub alternativu tehdy oblíbených syntetických halucinogenních drog v čele s LSD. Traduje se, že dlouhou cestu za Marií Sabrinou podnikl spisovatel Aldous Huxley, filmař Walt Disney, hudebníci Jim Morrison, Bob Dylan, George Harrison nebo Mick Jagger.

John Lennon údajně v halucinogenním houbovém snu prožil vizi své násilné smrti. Pro americké indiány představovalo pojídání „masa bohů“ nedílnou součást náboženských obřadů a léčitelských procedur. Archeologické nálezy dokládají, že uctívání hub má ve Střední Americe velmi dlouhou historii a indiáni je praktikovali už před třemi tisíciletími.

Houby obsahující halucinogenní látky, jako je psilocybin, rostou po celém světě a k rituálům je využívali třeba i sibiřští šamani nebo dávní obyvatelé Afriky. Jedy vyvolávající halucinace však produkují i u nás běžné lysohlávky. V poslední době se tyto látky rýsují i jako nadějné léky pro některá duševní onemocnění.