Hvězda přestala být jen tečkou

Kdo někdy na hvězdárně pozoroval noční oblohu, ví, že ani sebevětší dalekohled nezobrazí tvar hvězdy. S průměrem teleskopu sice roste množství zachyceného světla a díky tomu můžeme pozorovat slabší a slabší objekty, ale všechny hvězdy jsou stále vidět jako pouhé body. I ty nejdokonalejší pozemské teleskopy ukazují na noční obloze jednorozměrné zářící tečky.

Jedinou běžnou hvězdou, kterou je možné z hlediska tvaru detailněji popsat, zůstávalo naše Slunce. Kromě toho se ještě podařilo zhruba zjistit podobu superobří a přitom relativně blízké hvězdy Betelgeuse. Tento 427 světelných let vzdálený objekt ale spadá už do zcela jiné váhové kategorie.

Astronomové se dosud museli spoléhat jen na nepřímé pozorovací metody, jako je například sledování vlivu gravitace hvězdy na blízké planety či na mezihvězdný plyn nebo prach. Prolomit technickou bariéru bránící detailnějšímu pohledu na vzdálená slunce se podařilo až mezinárodnímu týmu vedenému Johnem Monnierem, astronomem z Michiganské univerzity, informuje poslední číslo časopisu Science.
Michiganským expertům se podařilo vyvinout infračervený interferometr, přístroj, který sloučí světelné paprsky z více dalekohledů.

Výhodou interferometru je, že může dosáhnout stejné rozlišovací schopnosti jako mnohonásobně větší (a dražší) konvenční teleskop. Vzdálenost krajních zrcadel interferometru vlastně odpovídá průměru klasického dalekohledu. Zachycený světelný tok je samozřejmě o mnoho řádů nižší, ale to v tomto případě nevadí.

Monnierův tým spojil optickými vlákny čtyři metrové teleskopy umístěné na kalifornské hoře Mount Wilson v systém o základně 250 metrů. Celek poskytuje asi stokrát ostřejší obraz než Hubbleův vesmírný teleskop. Svou pozornost astronomové zaměřili na Altair, sedmnáct světelných let vzdálenou hvězdu v souhvězdí Orla.

Na pořízených snímcích Altair tvarem připomíná dýni. Výsledky předchozích pozorování naznačovaly, že Altair velmi rychle rotuje. Otáčení by mělo být až šedesátkrát rychlejší než u našeho Slunce, teorie proto dýňovitý tvar předvídala.

Na úrovni rovníku hvězdy lze pozorovat velkou bublinu. „Vypouklina“ je od středu asi o dvacet procent dál než zbytek povrchu, je tedy chladnější, a tím pádem i tmavší. Modely s tak „nafouklým“ rovníkem nepočítaly. I to lze ale nejspíš přičíst na vrub rotaci dosahující asi devadesáti procent hodnoty, která by už hvězdu roztrhala.

Monnier přišel s myšlenkou, že rychlá rotace může být u hvězd postrádajících magnetické pole jakousi docela běžnou brzdou. „Myslím, že otázka ve skutečnosti zní, proč se naše Slunce otáčí tak pomalu,“ říká americký astronom.