Zabít několik much jednou ranou se podařilo týmu vedenému Simonem C. Wagstaffem z liverpoolské Alistair Reid Venom Research Unit. Zajímavá inovace současných postupů mu umožnila vytvořit přípravek se širšími možnostmi použití, a tedy snad i levnější výrobou.
| Jed podaný zraněnému ho může zachránit |
| Australský tajpan Oxyuranus scultellatus patří k nejjedovatějším hadům světa. Tento až tři metry dlouhý plaz skrývá v jedových žlázách bezmála půl gramu jedu. To by stačilo na usmrcení bezmála stovky lidí. Toxiny tajpana vyvolávají smrt dvěma odlišnými mechanismy. Některé složky jedu chromují nervy. Jiné vyvolávají silné srážení krve, ucpávají cévy a způsobují selhání životně důležitých orgánů. Australský biolog Liam St Pierre izoloval z jedu tajpana „faktor X“, který imituje jednu z látek zodpovědných za normální srážlivost savčí krve. Hadem používaný „faktor X“ je ve srovnání se svou savčí „předlohou“ neskonale stabilnější a účinnější. O hadí srážlivý faktor projevili velký zájem farmaceuti. Začali jej testovat jako prostředek pro zastavení silných krvácení. Pokud se podaří celý výzkum dotáhnout do úspěšného konce, mohla by „faktor X“ z tajpaního jedu zachraňovat životy lidí při náročných chirurgických operacích nebo při úrazech. V testech na zvířatech zastavuje rozsáhlá krvácení v průběhu několika sekund. |
Tým nejprve prozkoumal aktivitu genů v buňkách jedových žláz africké zmije Echis ocellatus v období, kdy had „na plný plyn“ vyrábí toxiny. Pozornost biologů upoutala nadmíru čilá skupina genů kódujících toxické proteiny ze skupiny tzv. metaloproteináz.
Tyto enzymy rozkládají bílkoviny v těle oběti a kromě jiného vyvolávají i silné krvácení. Vědci vytipovali v hadí dědičné informaci sedm úseků zodpovědných za syntézu klíčových částí jedovatých proteinů a spojili je do jediného řetězce DNA. Takto vyrobenou DNA nanesli na pozlacené mikroskopické částice a „nastřelili“ je do pokožky na břiše laboratorních myší.
Miniaturní projektily vnesly kusy hadích genů do myších buněk a ty podle nich vyrobily zlomky zmijích toxinů. Myším to neublížilo. Hlodavci reagovali na přítomnost bílkoviny jen tvorbou protilátek.
Vědci „očkovaným“ myším pustili žilou a z jejich krve vyrobili sérum, u kterého v laboratorních testech prokázali schopnost neutralizovat metaloproteinázy z jedových žláz zmije Echis ocellatus. Vhodnou volbou úseků hadí DNA dosáhli toho, že protilátky rušily také toxické účinky podobných enzymů, jež jsou součástí jedu zmije rohaté a některých dalších hadů.
To se potvrdilo i v testech, při kterých protilátky ochránily experimentálně „uštknuté“ myši. Jedy zmije rohaté a její příbuzné Echis ocellatus vyvolávají silné krvácení i z nepatrných ran. Po podání protilátek krvácení „uštknutých“ myší ustalo.
Takové sérum s „vícenásobným“ použitím má proti stávajícím antisérům velkou výhodu. Dnešní přípravky zabírají obvykle jen na jed jednoho druhu hada. To komplikuje jejich nasazení v případech, kdy oběť nedokáže přesně určit původce uštknutí.
Výsledky jsou velkou nadějí pro miliony obyvatel západní Afriky, pro které představuje uštknutí zmijí Echis ocellatus každodenní hrozbu. Antiséra zůstávají i v 21. století prakticky jediným účinným prostředkem proti uštknutí. Většinou se vyrábějí tak, že je kompletní hadí jed podán v malých dávkách koním či ovcím. Zvířata si proti toxinům vytvoří protilátky, které jim farmaceuti izolují z krve.
Produkce antisér proti hadím jedům prochází velkou krizí. Řada farmaceutických firem ukončila jejich výrobu. Chybí antiséra hlavně proti africkým hadům. Výsledky úspěšného experimentu britských vědců, které byly zveřejněny ve vědeckém časopisu PLoS Medicine, by mohly odvětví výroby antisér opět oživit.
Podle oficiálních statistik Světové zdravotnické organizace je ročně na světě uštknuto hadem asi 2,5 milionů lidí. Ve 125 tisících případů mívá uštknutí smrtelné následky.
Mnozí odborníci považují tato čísla za podhodnocená. Častou obětí hadího uštknutí jsou děti. Řada lidí, kteří hadí uštknutí přežijí, má trvalé zdravotní následky.
