"Nebyli to rváči, nedokázali se s kořistí poprat. Museli se držet stranou, tančit kolem dokola a dělat prudké zásahy do oběti jako sekerou," řekl profesor osteopatické medicíny z Ohijské univerzity Lawrence Witmer.
"To, jak zabíjeli, jim diktoval tvar lebky. Útočili a stahovali se zpět a když mohli, polykali kořist celou. Když ne, pak s pomocí zobáku a krčních svalů z kořisti trhali kusy masa," řekl Witmer.
Andalgalornisové vážili kolem 40 kilogramů a měřili 1,2 metru. Měli dlouhý, úzký zobák zakončený jestřábí špičkou. Žili v místech dnešní severozápadní Argentiny.
"Kosti ptačích lebek mají většinou mnoho kloubů, kosti jsou velmi pohyblivé, takže jejich lebky jsou lehké a zároveň silné. U Andalgalornise byly kosti ale spojeny pevně a lebka byla ve směru zepředu dozadu velmi silná," řekl Witmer.
Z mechanické simulační studie vyplývá, že tento pták mohl sice dutým zobákem útočit, ale pak musel od kořisti zacouvat zpět. Jakmile by se s ní pokoušel zatřást, měl by velké potíže.
I když údery takového zobáku byly ve srovnání s úderem velikostně srovnatelného savce slabší, jejich účinek byl znásoben opakováním podobným tětí sekery.
Vědce podle Witmera studie poněkud překvapila. "Vědělo se, že to byli zdatní hoši, což byli, ale museli si taky dávat pozor. Být dravcem je rizikové povolání. Lovená zvěř se brání," řekl.
Jeho skupina prý studovala anatomii Andalgalornise a mechanické modely, které simulovaly ptákovy předpokládané pohyby.
Kromě Witmera chování Andalgalornise studoval i tým Federika J. Degrange z muzea v argentinském La Plata a oba týmy došly ke stejnému závěru.
Andalgalornis byl jedním z několika silných ptáků, kteří v téže době obývali Jižní Ameriku. Ještě větší Titanis žil v Severní Americe.
