Tento problém internetu leží, podobně jako mnoho jiných, v dobách jeho vzniku. Akademicko-vojenská podstata prvotního účelu sítě nepředpokládala jeho masové celosvětové rozšíření a navíc jeho využití pro jiná zařízení než jenom počítače.
Avšak už v polovině devadesátých let bylo jasné, že zdroje nejsou neomezené a že se s problémem bude muset začít něco dělat.
Abychom blíže pochopili podstatu problému, je nutné si říct pár slov o protokolu IPv4, který se v současné době používá pro adresování počítačů na internetu. Pro adresování se používají 32bitové adresy, které vypadají nějak takto: 192.168.48.39. Jednoduchými počty dojdeme k výsledku, že jich je k dispozici více než 4 miliardy. Zdánlivě vysoké číslo, to je však umenšeno o velký balík nepoužívaných a experimentálních adres. Problém do jisté míry způsobuje i způsob přerozdělování adres: centrální správu má na starosti Internet Assigned Numbers Authority (IANA), která ji po blocích rozděluje pěti dalším registrátorům, ti pak národním, až se jednotlivé adresní rozsahy dostanou přímo k poskytovatelům. Mnoho adres tak nemusí být používáno, ale jsou alokovány.
Kdy má tedy dojít k onomu dni D, kdy už nezbude žádná volná adresa pro přiřazení? Podle nejpesimističtějších odhadů se tak mělo stát už na přelomu let 2002/2003, avšak nejspíše zavedení jistých úsporných opatření (např. používání NATu) tento okamžik oddálilo. V současnosti střízlivé analýzy říkají, že je k dispozici ještě pětina adresního prostoru, který by měl stačit do poloviny roku 2011. Pokud se přistoupí ke zpětnému odebírání nepoužívaných adres, lze vystačit až do roku 2017. Velkou neznámou v této rovnici jsou však rychle bující internetové komunity v Africe a Asii.
Naděje jménem IPv6
Situaci tak lze přirovnat k obavám o jiné omezené zdroje, například ropu. Obojí sice formálně nedojde, ale nezvratně přijde den, kdy budou zbytky toho či onoho velice drahé a obtížně dostupné.
Naštěstí na rozdíl od ropy má internet připravené řešení – nasazení IPv6 protokolu. Ten oproti „čtyřce“ přináší mnoho vylepšení, zásadní však je navýšení adresního prostoru. Adresy budou 128bitové a budou vypadat nějak takto: 2001:0db8:85a3:08d3:1319:8a2e:0370:7334. Nárůst prostoru bude ohromující: představte si číslo s osmatřiceti nulami. Jinými slovy, na každý čtvereční centimetr planety připadne bilion adres. To vyřeší nejenom stávající problémy, ale umožní přiřadit IP adresu prakticky každému zařízení, na které si vzpomenete. Spíše úsměvnou možností jsou mikrovlnné trouby a ledničky připojené na internet, nesmíme však zapomenout na obrovský rozsah mobilního internetu, který zdaleka nedosáhl svého vrcholu.
Implementace IPv6 samozřejmě není a nebude bez problémů. Je totiž nutné vyřešit, jak s novým protokolem budou komunikovat zařízení stvořená pro ten minulý. Existuje mnoho metod, za všechny jmenujme tunelování, ale jejich zavedení do praxe vyžaduje čas a peníze. Současný stav tak lze charakterizovat jako napětí mezi „teoretiky“, kteří vidí nasazení IPv6 jako nezbytnou nutnost, a lidmi z praxe, podle nichž je současný stav vyhovující a není na něm potřeba nic měnit.
Jedno je však jisté: s poslední přidělenou IPv4 adresou se internet změní k nepoznání. Doufejme, že k lepšímu.
- 8. dubna 2008 6:00
