V roce 427 př. n. l. se jel v Egejském moři mezi Aténami a ostrovem Lesbos závod o život. Aténští právě rozdrtili povstání v lesboských Mytilénách a sněm rozhodl, že všichni muži z odbojného města budou popraveni. Rozsudek měla doručit na 340 kilometrů vzdálený ostrov posádka triéry, která se neprodleně vydala na cestu. Na druhý den horké hlavy v Aténách vychladly a sněm rozsudek zrušil. S šestatřicetihodinovým zpožděním vyrazila z Atén k Lesbu druhá loď. Sto sedmdesát mužů veslovalo nepřetržitě čtyřiadvacet hodin, aby dohonili triéru s rozsudkem smrti a zabránili masakru. Stihli to.
Svědectví o podobných výkonech nedávají spát sportovním lékařům a fyziologům. Harry Rossiter z University of Leeds využil zrekonstruované starořecké triéry Olympias a měřil energetický výdej jednotlivých členů posádky při různých rychlostech jízdy. Výkony porovnával s popisy dávných plaveb, které pro něj v antických pramenech vyhledal jeden z největších současných expertů na antickou lodní dopravu historik Boris Rankov z University of London.
Společně zjistili, že dnes by dokázali držet se starými Řeky tempo snad jen špičkově trénovaní sportovci. A to ještě se zatnutými zuby. O výsledcích svého bádání píší Rossiter a Rankov na stránkách britského populárně-vědeckého časopisu New Scientist. Triéry byly dlouhé kolem 35 metrů a jejich paluba měla šířku pět metrů. Veslaři v -nich seděli těsně nahlučení ve třech řadách nad sebou. V Aténách se neopírali do vesel otroci, ale svobodní muži. Skuteční profesionálové, kteří dlouho a tvrdě trénovali a dostávali slušnou mzdu. Ke špičkovým výkonům je nemotivovaly jen peníze. V námořních bitvách bojovali jako svobodní občané za sebe, své rodiny a své město. Zdatnost a mistrovské ovládání lodí prokázali například v roce 480 př. n. l., kdy 150 aténských triér rozprášilo flotilu perského krále Xerxa u ostrova Salamína. Aténští veslaři dosáhli s triérou špičkové rychlosti kolem 21 km za hodinu během pouhých třiceti sekund a na dlouhých plavbách udržovali úctyhodnou průměrnou rychlost kolem 13 až 16 km v hodině. Antické Atény měly k dispozici až 200 triér a pro každou z nich stosedmdesátičlennou posádku schopnou podávat z dnešního hlediska téměř nadlidský výkon. To představovalo armádu 34 tisíc neuvěřitelně zdatných mužů.
„Tahle početná skupina lidí se vyrovnala těm nejlepším současným sportovcům,“ říká Harry Rossiter. „Z našich pozorování vyplývá, že v antice byli lidé z genetického hlediska mnohem lépe disponováni k vytrvalostním výkonům, než jsme my dnes.“
Nelze vyloučit, že posádce triéry Olympias chyběl při Rossiterových experimentech kromě fyzické kondice i fortel dávných aténských veslařů. Je možné, že se staří Řekové na své úctyhodné výkony zase až tolik nenadřeli. Přesto nezbývá než před jejich výkony smeknout a konstatovat, že po fyzické stránce to jde s lidstvem z kopce.
Svědectví o podobných výkonech nedávají spát sportovním lékařům a fyziologům. Harry Rossiter z University of Leeds využil zrekonstruované starořecké triéry Olympias a měřil energetický výdej jednotlivých členů posádky při různých rychlostech jízdy. Výkony porovnával s popisy dávných plaveb, které pro něj v antických pramenech vyhledal jeden z největších současných expertů na antickou lodní dopravu historik Boris Rankov z University of London.
Společně zjistili, že dnes by dokázali držet se starými Řeky tempo snad jen špičkově trénovaní sportovci. A to ještě se zatnutými zuby. O výsledcích svého bádání píší Rossiter a Rankov na stránkách britského populárně-vědeckého časopisu New Scientist. Triéry byly dlouhé kolem 35 metrů a jejich paluba měla šířku pět metrů. Veslaři v -nich seděli těsně nahlučení ve třech řadách nad sebou. V Aténách se neopírali do vesel otroci, ale svobodní muži. Skuteční profesionálové, kteří dlouho a tvrdě trénovali a dostávali slušnou mzdu. Ke špičkovým výkonům je nemotivovaly jen peníze. V námořních bitvách bojovali jako svobodní občané za sebe, své rodiny a své město. Zdatnost a mistrovské ovládání lodí prokázali například v roce 480 př. n. l., kdy 150 aténských triér rozprášilo flotilu perského krále Xerxa u ostrova Salamína. Aténští veslaři dosáhli s triérou špičkové rychlosti kolem 21 km za hodinu během pouhých třiceti sekund a na dlouhých plavbách udržovali úctyhodnou průměrnou rychlost kolem 13 až 16 km v hodině. Antické Atény měly k dispozici až 200 triér a pro každou z nich stosedmdesátičlennou posádku schopnou podávat z dnešního hlediska téměř nadlidský výkon. To představovalo armádu 34 tisíc neuvěřitelně zdatných mužů.„Tahle početná skupina lidí se vyrovnala těm nejlepším současným sportovcům,“ říká Harry Rossiter. „Z našich pozorování vyplývá, že v antice byli lidé z genetického hlediska mnohem lépe disponováni k vytrvalostním výkonům, než jsme my dnes.“
Nelze vyloučit, že posádce triéry Olympias chyběl při Rossiterových experimentech kromě fyzické kondice i fortel dávných aténských veslařů. Je možné, že se staří Řekové na své úctyhodné výkony zase až tolik nenadřeli. Přesto nezbývá než před jejich výkony smeknout a konstatovat, že po fyzické stránce to jde s lidstvem z kopce.
