Pro zemědělce jsou hybridní rostliny v mnohém ohledu požehnání. Kříženci různých odrůd bývají u kulturních plodin často lepší volbou než "čistokrevné" rostliny, například kvůli vyšším výnosům.
Ovšem v případě zvířat takzvaná heteroze – "zvýšení životnosti", tedy jev, kdy kříženci převyšují vlastnostmi svoje rodiče – tvoří spíše výjimky. Kojotům ze severozápadu Spojených států se ovšem podle všeho bohatě vyplatilo, že se při obsazování nového území "zahodili" s tamními vlky.
Jdi na východ, mladý muži
Kojoti patří již dlouho ke koloritu amerických prérií. V posledních 90 letech se ovšem začali rozšiřovat ze svého původního životního prostoru směrem na východ Spojených států. V oblasti pokryté částečně lesy a zemědělskými plochami nacházela zvířata dostatek malé i větší kořisti.
Biologové a ekologové ale ke svému překvapení zjistili, že se kojoti nešíří rovnoměrně. Severní cestou – myšleno na sever od Velkých kanadských jezer – přes Ontario postupovala kojotí expanze přibližně pětkrát rychleji než jižní cestou přes americký stát Ohio.
Svou roli v tom mohla sehrát řada vlivů. Roland Kays, kurátor Muzea státu New York v Albany, byl ale přesvědčený, že v tom mají prsty vlci. Podle jeho hypotézy vděčí severní kojoti za své rychlé šíření křížení se svými většími příbuznými. Ti se v Ontariu ještě během nástupu kojotů do této kanadské provincie vyskytovali, na území Ohia byli vyhubeni už dříve.
Devět let sbíral Kays materiál: fotografoval kojoty pomocí automatických kamer, sbíral trus, lebky zvířat zabitých na silnicích i vzorky tkání a kostí od lovců. Podařilo se mu tak shromáždit dost materiálu na to, aby mohl popsat vliv vlků na kojoty stěhující se na východ Spojených států.
Kays s kolegy analyzoval mitochondriální DNA (která se dědí jenom po matce) celkem 680 zvířat. Vědci také porovnali lebky 196 jedinců. Díky tomu mohli vytvořit pravděpodobné rodičovské linie jednotlivých zvířat a určit směr jejich migrace. Výsledky jejich práce publikoval minulý týden časopis Biology Letters.
Genetické údaje potvrdily existenci oddělené severní a jižní skupiny. Potomci zvířat pohybujících se jižní trasou se geneticky velmi podobají zvířatům ze západních prérií. Ale "severní" kojoti v sobě nesou patrné genetické dědictví vlků z oblasti Velkých kanadských jezer. "Vlci už v téhle oblasti nejsou, ale jejich geny zůstaly," řekl časopisu Science další autor studie Jeremy Kirchman, který také působí v Muzeu státu New York v Albany. "A díky nim severní kojoti slavili takový úspěch."
Hybridní zvířata jsou nejen větší než jejich příbuzní, ale nesou i další vlčí znaky. Mají širší lebku s rozšířenými oblastmi pro upevnění žvýkacích svalů. Díky tomu mají silnější stisk a snáz udrží větší kořist. Také se u nich – na rozdíl od jiných kojotů a stejně jako u vlků – objevují rozdíly ve velikosti samců a samic. V jejich stravě je také ve větší míře zastoupena spárkatá zvěř a častěji se pohybují v lesích.
Čistokrevné překvapení
Ze zoologického hlediska je překvapením i to, že hybridizace – tedy křížení – kojotům vůbec poskytlo nějakou výhodu. U rostlin skutečně bývají výsledkem křížení "superrostliny". U živočichů ale obecně platí, že kříženci jsou méně zdatní než jejich rodič, řekl pro Science biolog Matthew Gompper z univerzity v Missouri: "Tento příklad ale ukazuje, jak může křížení přispět k adaptaci."
Studie poskytne nepochybně dost materiálu rovněž k taxonomickým diskusím: nejedná se spíše o menšího vlka než většího kojota? Na zodpovězení této otázky zatím vědci nemají dostatek důkazů.
Ovšem v případě zvířat takzvaná heteroze – "zvýšení životnosti", tedy jev, kdy kříženci převyšují vlastnostmi svoje rodiče – tvoří spíše výjimky. Kojotům ze severozápadu Spojených států se ovšem podle všeho bohatě vyplatilo, že se při obsazování nového území "zahodili" s tamními vlky.
Jdi na východ, mladý muži
Kojoti patří již dlouho ke koloritu amerických prérií. V posledních 90 letech se ovšem začali rozšiřovat ze svého původního životního prostoru směrem na východ Spojených států. V oblasti pokryté částečně lesy a zemědělskými plochami nacházela zvířata dostatek malé i větší kořisti.
Biologové a ekologové ale ke svému překvapení zjistili, že se kojoti nešíří rovnoměrně. Severní cestou – myšleno na sever od Velkých kanadských jezer – přes Ontario postupovala kojotí expanze přibližně pětkrát rychleji než jižní cestou přes americký stát Ohio.
Svou roli v tom mohla sehrát řada vlivů. Roland Kays, kurátor Muzea státu New York v Albany, byl ale přesvědčený, že v tom mají prsty vlci. Podle jeho hypotézy vděčí severní kojoti za své rychlé šíření křížení se svými většími příbuznými. Ti se v Ontariu ještě během nástupu kojotů do této kanadské provincie vyskytovali, na území Ohia byli vyhubeni už dříve.
Devět let sbíral Kays materiál: fotografoval kojoty pomocí automatických kamer, sbíral trus, lebky zvířat zabitých na silnicích i vzorky tkání a kostí od lovců. Podařilo se mu tak shromáždit dost materiálu na to, aby mohl popsat vliv vlků na kojoty stěhující se na východ Spojených států.
Kays s kolegy analyzoval mitochondriální DNA (která se dědí jenom po matce) celkem 680 zvířat. Vědci také porovnali lebky 196 jedinců. Díky tomu mohli vytvořit pravděpodobné rodičovské linie jednotlivých zvířat a určit směr jejich migrace. Výsledky jejich práce publikoval minulý týden časopis Biology Letters.
Genetické údaje potvrdily existenci oddělené severní a jižní skupiny. Potomci zvířat pohybujících se jižní trasou se geneticky velmi podobají zvířatům ze západních prérií. Ale "severní" kojoti v sobě nesou patrné genetické dědictví vlků z oblasti Velkých kanadských jezer. "Vlci už v téhle oblasti nejsou, ale jejich geny zůstaly," řekl časopisu Science další autor studie Jeremy Kirchman, který také působí v Muzeu státu New York v Albany. "A díky nim severní kojoti slavili takový úspěch."
Hybridní zvířata jsou nejen větší než jejich příbuzní, ale nesou i další vlčí znaky. Mají širší lebku s rozšířenými oblastmi pro upevnění žvýkacích svalů. Díky tomu mají silnější stisk a snáz udrží větší kořist. Také se u nich – na rozdíl od jiných kojotů a stejně jako u vlků – objevují rozdíly ve velikosti samců a samic. V jejich stravě je také ve větší míře zastoupena spárkatá zvěř a častěji se pohybují v lesích.
Čistokrevné překvapení
Ze zoologického hlediska je překvapením i to, že hybridizace – tedy křížení – kojotům vůbec poskytlo nějakou výhodu. U rostlin skutečně bývají výsledkem křížení "superrostliny". U živočichů ale obecně platí, že kříženci jsou méně zdatní než jejich rodič, řekl pro Science biolog Matthew Gompper z univerzity v Missouri: "Tento příklad ale ukazuje, jak může křížení přispět k adaptaci."
Studie poskytne nepochybně dost materiálu rovněž k taxonomickým diskusím: nejedná se spíše o menšího vlka než většího kojota? Na zodpovězení této otázky zatím vědci nemají dostatek důkazů.
