Naše planeta vždycky nevypadala tak, jak ji známe dnes. Ve škole se učíme o dávném superkontinentu Pangea, který se později rozpadl na menší kusy. I ty jsou ovšem v neustálém pohybu. Kam se budou ubírat v budoucnosti?
Časopis New Scientist nedávno zveřejnil teorii, podle níž je vznik a rozpad superkontinentů nevyhnutelnou záležitostí, která se pravidelně opakuje každých zhruba 500 milionů let. Nyní jsou pevniny ve fázi rozpadu, znamenalo by to tedy, že za 250 milionů let opět vznikne obří kontinent. Další vědci ovšem namítají, že jde o pouhou spekulaci, pro kterou chybí jakékoliv důkazy.
Autoři teorie argumentují především minulým vývojem kontinentů. Na existenci Pangey se už odborníci shodují. Starší učebnice ji zasazovaly do starohor neboli proterozoika, které začalo před více než dvěma miliardami a skončilo před 540 miliony lety. Dnes víme, že byla mnohem mladší, existovala zhruba před 300 miliony lety. „V geologii neznáme nic na sto procent. Ale tak na 95 procent můžeme říci, že Pangea v oné době skutečně existovala a pak se začala dělit,“ komentuje docent Zdeněk Kukal, geolog a oceánolog z České geologické služby.
Dokládají to jednak nálezy zkamenělých rostlin a živočichů, ale také usazeniny na mořském dně, které odborníci mohou datovat a rekonstruovat z nich dávný pohyb kontinentů. Cenné informace v této oblasti poskytl mezinárodní projekt vrtání oceánského dna (Deep Sea Drilling Project, na něj navázal Ocean Drilling Program), kterého se zúčastnil i docent Kukal. Vědci od roku 1968 získávají vrtná jádra z mořského dna na různých místech Země a zjišťují složení i stáří jednotlivých vrstev.
Zatímco o Pangeji není téměř pochyb, s předchozími superkontinenty je to složitější. Pokud by opravdu vznikaly periodicky, muselo by se jich v historii naší planety vystřídat nejméně pět. Problém je v tom, že o nich nemáme žádné přímé důkazy.
Magnetické stopy
Pozůstatky dávného života se z těchto dob nezachovaly, nepřímé stopy poskytuje tzv. paleomagnetické studium usazenin. „S jeho pomocí můžeme rozpoznat trasu putování desky po povrchu Země včetně jejího natočení vůči světovým stranám,“ vysvětluje Jiří Adamovič z Geologického ústavu AV ČR. „Pokud tato metoda ukáže, že v určité době ležely dvě desky ve stejné oblasti a byly natočeny tak, že by do sebe zhruba zapadaly, můžeme předpokládat, že byly spojené. Přesné obrysy desek ovšem neznáme,“ pokračuje geolog.
Tyto studie musejí jít ruku v ruce s paleoklimatickými studiemi - například v oblasti pólů nemůžeme očekávat přítomnost tzv. evaporitů, tedy hornin, které vznikají odpařováním mořské vody. Pokud tedy všechny tyto indicie souhlasí, mohou vědci uvažovat o dávném rozmístění kontinentů.
Odborníci takto získali stopy o předchozím kontinentu, Rodinii, která měla existovat před miliardou let. Zda k ní patřily všechny tehdejší pevniny a opravdu šlo o superkontinent, ovšem s jistotou nevědí. Důkazy o starších superkontinentech chybí úplně, protože dnes už nemůžeme zjistit, kde se tehdy nacházela pevninská a kde oceánská kůra. Časopis New Scientist zmiňuje starší superkontinenty pojmenované Ur, Kenorland a Columbia. Nejstarší z nich, Ur, měl existovat před třemi miliardami let. „To jsou opravdu jen spekulace, taková pracovní hypotéza, pro kterou zatím chybí jediný důkaz,“ komentuje docent Kukal.
Příliš odvážné jsou podle něj i předpovědi o vzniku příštího superkontinentu za 250 milionů let. „Víme poměrně přesně, jak se dnes kontinenty pohybují. Na základě toho si troufám odhadnout vývoj tak na 50 milionů let dopředu. Mluvit o vzdálenější budoucnosti by byly příliš velké spekulace,“ říká.
Středozemní moře zanikne
S jistotou víme, že se Atlantský oceán rozšiřuje. V jeho středu se od severu k jihu táhne Středoatlantský hřbet, z něhož vyvěrá magma a mění se v oceánskou kůru. Atlantik se tak za rok posune zhruba o čtyři centimetry, za sto let o čtyři metry. Na geologické poměry jde o závratnou rychlost. Podobně se rozpíná také Tichý oceán, dokonce o 15 centimetrů ročně.
Tento posun se ovšem musí někde kompenzovat: je to v tzv. subdukčních zónách, kde se oceánská kůra podsouvá pod pevninskou, protože je těžší. Výsledkem subdukce jsou hluboké mořské příkopy, například v západním Pacifiku. Kromě toho na sebe narážejí i pevninské desky. V těchto místech se vyvrásnila pohoří - třeba Alpy nebo Himálaj.
Co tedy můžeme očekávat, pokud bude současný vývoj pokračovat? Ve východní Africe se zvětšuje proláklina, která povede k odtržení této části černého kontinentu a vzniku nového moře. Afrika se posune dál na sever a spojí se s Evropou. Středozemní moře zanikne. Alpy se budou tlakem Afriky zvyšovat, v Evropě vyroste nový Himálaj. Prvním poslem tohoto vývoje je Itálie - Apeninský poloostrov patřil původně k africké pevnině, od níž se odtrhl a narazil do Evropy.
Evropa se ovšem s velkou pravděpodobností rozdělí: „Od fjordu Oslo se táhne riftová zóna podél Rýna až k ústí Rhony. Dá se předpokládat, že se rift bude rozšiřovat a ze Severního moře pronikne do prolákliny voda,“ podotýká docent Zdeněk Kukal. Atlantik se o třetinu zvětší. Severní a Jižní Amerika se nejspíš oddělí, Austrálie se naopak spojí s jihovýchodní Asií. „Pokud by ale měl vzniknout další superkontinent, muselo by dojít k nečekaným změnám, současný vývoj pohybu pevnin by se musel úplně zvrátit,“ upozorňuje docent Kukal.
Právě s tím autoři teorií o vzniku budoucího kontinentu počítají. Poukazují na to, že i v minulosti se trendy měnily, subdukční zóny vznikaly a zanikaly. „Pokud by taková zóna vznikla u východního pobřeží Ameriky, Atlantik se docela rychle uzavře a Amerika se spojí s Eurasií,“ říká Christopher Scotese z Texaské univerzity v Arlingtonu. Roy Livermore z Cambridžské univerzity dokonce předpokládá, že nová subdukční zóna rozhýbe i Antarktidu, která se k ostatním kontinentům připojí. Zároveň ale dodává: „Je skvělé, že nikdo nikdy nemůže dokázat, že jsem neměl pravdu!“
Extrémní planeta
Autoři teorií o superkontinentu se zamýšlejí také nad tím, jaké klima by na takové pevnině panovalo. Shodují se na tom, že by bylo mnohem extrémnější než dnes. Rozlehlá pevnina by se ohřívala rychleji než oceán, takže se dá předpokládat vyšší intenzita hurikánů a monzunových přívalových dešťů, které vznikají právě v důsledku teplotního rozdílu mezi mořem a souší.
Zatímco pobřeží budou bičovat silné bouře, uvnitř kontinentu vzniknou rozsáhlé pouště, protože tam „nedosáhne“ přímořské klima tvořené vlhkými větry. Blíže k pobřeží naopak napadne přes zimu velké množství sněhu, který vždy na jaře roztaje a způsobí záplavy.
Podle Paula Valdese, britského klimatologa z Bristolské univerzity, zůstane na Zemi poměrně málo obyvatelných míst. „Jednotlivé druhy rostlin a živočichů o ně budou bojovat a přežijí jen ti nejsilnější,“ tvrdí Valdes. Připomíná, že v době vzniku Pangey před 250 miliony lety došlo k dosud nejmasovějšímu vymírání druhů. Valdes dále předvídá, že se změnou tvaru pevniny v podstatě zaniknou mořské proudy. Oceány se přestanou promíchávat a v hlubině vznikne vrstva vody bez kyslíku a živin, tudíž bez života.
Čeští odborníci ale nevidí budoucnost pozemského života tak dramaticky. Evoluce podle nich bude pokračovat a budoucí druhy se novým podmínkám nejspíš přizpůsobí. Permské vymírání způsobila podle docenta Kukala spíš silná sopečná činnost než vznik Pangey.
Kromě toho mají na pohyb mořských proudů vliv i další okolnosti, nejen tvar pevniny. Hlubinné proudy, které oceán promíchávají, jsou živeny odtávající vodou z polárních čepiček. O jejich osud se podle docenta Kukala nemusíme obávat, protože klimatické pásy tu byly odjakživa, přestože se jejich šířka měnila. Není důvod se domnívat, že by v budoucnu zanikly. „Určitě nemůžeme předpokládat hromadné vyhynutí skupin rostlin a živočichů bez jejich nahrazení jinými formami,“ uzavírá Jiří Adamovič.
