Jak jste se k onkologii dostal?
Já jsem začal jako dětský chirurg, ale brzy jsem zjistil, že většina mých pacientů s nádorovými onemocněními zemřela. Že operace nádorů sama o sobě nestačí. Že valná většina z mých pacientů měla metastázy už při diagnóze. Nebo se nádorové buňky vyplavily při operaci a metastázy vznikly pak. Ve světě se v té době už začali někteří kolegové dětskými nádorovými onemocněními cíleně zabývat. Začala se používat například chemoterapie.
Pokud jste vycházeli ze zahraničních výsledků, jaké jste měli s kolegy v jiných zemích v té době vlastně kontakty?
Měli jsme kontakty jenom s kolegy ze socialistických zemí. V rámci RVHP existovala odborná skupina dětské onkologie, která se scházela jednou za rok, ale bylo to na nic. Ale úplně na nic.
Ale já jsem si přes železnou oponu psal o separátní výtisky odborných prací na Západ. Ovšem musel jsem si je sám frankovat. A to jsem až do roku 1974, kdy jsem se stal ordinářem, byl sekundárním lékařem, takže s mým platem to nebylo valné. Nicméně o literaturu jsem si psal a bylo zajímavé, že v naprosté většině případů, kterých byly stovky a stovky, mi ji zahraniční kolegové ochotně posílali. Takže jsem byl dokonale informován.
Problémem byla i dostupnost léků a přístrojů. Například jsme používali to, co zbylo po pacientech, kteří je dostali od známých ze Západu, pro další pacienty. Dlouho nám chyběl třeba pořádný mikroskop. Z pohledu dnešní přetechnizované medicíny je to neuvěřitelné.
Říkáte přetechnizované. To je špatně?
Stejně jako v jiných oborech i v medicíně s šířením nových technologií neustále rostou náklady. Všechno stojí pořád víc a víc peněz. A to může způsobovat problémy – a teď nemluvím o vztahu lékaře a pacienta, ale o hospodaření. Například u nás jsou drahé přístroje rozprostřeny na mnoho a mnoho míst a nejsou dokonale využity. Když máte stroj za desítky milionů, třeba magnetickou rezonanci, tak by měla fungovat v podstatě nepřetržitě. Jako třeba ve slévárně.
A to je chyba českého zdravotnického systému?
Ano, já myslím, že to je především český problém. V českém prostředí se během polistopadového nadšení v 90. letech objevovaly snahy s pomocí nově nabytých majetků, ať už šlo o firmy, či jednotlivce, zajistit přístrojově místní nemocnice. Ovšem tyto přístroje nejsou využity tak, jak by měly být.
Základní medicína by měla být samozřejmě zajištěna v místě. Ale pak by měla být specializovaná centra, na nichž se soustředí zkušenosti s danou nemocí. Jinak to je, jako byste chtěli stříkat hadicí, do které po celé délce naděláte dírky, a pak se divíte, že vám to na konci jenom tak padá k zemi. Centralizace je nutná, i když někdy bolavá.
Medicína se za dobu vaší praxe radikálně proměnila. Jak je na tom váš obor?
Když jsem nastupoval, měli jsme úspěšnost léčby okolo tří procent. Dnes je to více než 80 procent. Tak snad za tenhle skok jsem byl nominován na tuto cenu.
A co bezprostřední budoucnost?
V té se bude vyvíjet jen velmi pomalu. Ve třech základních metodách léčby – chirurgii, chemoterepii a ozařování – v posledních letech zásadní pokrok nenastal. Snad jedním významným pokrokem v dětské onkologii je, že můžeme snáze zaměřovat mozkové nádory, a dokážeme je tedy lépe operovat.
Ale v posledních letech se například neobjevila nová cytostatika. Můžeme čekat jen dílčí zlepšení v nastavení léčby. Tak, aby efekt byl stejný jako dosud, ale vedlejší účinky méně výrazné.
V posledních letech se také přistupuje stále častěji k megaterapii, kdy se léčí extrémně vysokými dávkami. Při té chceme zničit všechny nádorové buňky, ale bohužel vybijeme i krvetvornou kostní dřeň. Tu pak nahradíme transplantací nebo stále častěji pomocí kmenových buněk separovaných od samotného pacienta. Možná se dočkáme zlepšení v oblasti imunoterapie, ale zatím to není jisté.
A co například genová terapie, o jejímž potenciálu se tolik mluví?
Genová terapie vzbuzovala hodně nadšení, ale po úmrtí několika pacientů původní nadšené očekávání opadlo. I po letech je z ní stále jen experimentální záležitost.
A nestojí to za to, nasadit experimentální metodu v případech, kdy pacienti jinak nemají naději na vyléčení?
Ani tam, kde nejsme schopni pomoct, nemůžeme překračovat etické principy. Jak byste to od lékaře mohl chtít? Navíc v mém oboru, v dětské medicíně, je situace ještě ožehavější.
Bude podle vás dál pokračovat nárůst počtu nádorových onemocnění z posledních 50 let?
V poslední době se snažíme v životním stylu i v chování vůči životnímu prostředí trochu umírňovat, tak snad už nebude nárůst takový razantní. V 60. letech umíral na nádorová onemocnění ve vyspělých zemích každý šestý člověk. Nyní je to každý čtvrtý. Myslím, že tento počet se nebude dál zvyšovat rapidně, ale zatím se zvyšuje. V případě dětských nádorů je to jiné, tam je situace přibližně stále stejná.
Letošní Česká hlava byla poznamenána rozhodnutím Jiřího Grygara, který odmítl cenu za popularizaci vědy. Co vy si o tom myslíte?
I když souhlasím s tím, že na vědu se peníze dávat musí, je to gesto, o kterém nevím, jestli má nějaký smysl.
